Na Slovensku se možná schyluje k převratu, který by obnovil zavedený řád řízený Spojenými státy, a mír na Ukrajině zůstává jen vzdálenou představou.
Dne 30. září se ve Slovenských volbách stal Smer nejsilnější stranou v Bratislavském parlamentu s velkým náskokem před liberální prozápadní stranou Progresivní Slovensko (PS). Její lídr Robert Fico byl prezidentkou Zuzanou Čaputovou oficiálně vyzván k vytvoření koalice, ale ještě předtím, než byla nová koalice vytvořena a dohodnut její program, zachvátila Západní vlády, odborníky a novináře hysterie z vyhlídky, že se Fico, který byl v minulosti premiérem v letech 2006-2010 a 2012-2018, znovu ujme moci.
Fico, který je svými odpůrci různě odsuzován jako „proputinovský“, „populistický“, „nacionalistický“ a „pravicový“ a dalšími přívlastky, byl ve skutečnosti historicky považován za levicového nebo středolevého politika. Jeho skutečným zločinem je kritika NATO a kampaň, která se výslovně opírá o ukončení pomoci Ukrajině a sankce vůči Rusku.
Ficovy postoje podporuje značný počet Slováků – v některých případech naprostá většina. Z průzkumu místního think tanku GLOBSEC vyplývá, že jen 40 % obyvatel viní z války Moskvu a polovina považuje USA za hrozbu pro bezpečnost Bratislavy. Mezitím 69 % respondentů – nejvíce ve střední Evropě – se domnívá, že pokračováním ve zbrojení Ukrajiny Západ „provokuje Rusko a přibližuje se k válce.“
Jakkoli je Ficova platforma u mnoha Slováků populární, jeho znovuzvolení přichází v nejhorší možnou dobu pro NATO. Jednota Západu v otázce války je stále křehčí a Evropané jsou stále unavenější. Ve Spojených státech je již většina veřejnosti proti další podpoře. Maďarské veto EU od května blokuje převod 500 milionů eur vojenské pomoci z Bruselu a nejeví žádné známky toho, že by mělo být zrušeno. Mezitím se od Kyjeva odvrací i arcilotrovské Polsko.
Ficovo vítězství představuje riziko popularizace a legitimizace veřejného a politického odporu proti udržování strašlivé a smrtící války v zastoupení a zvyšuje vyhlídky na zvolení dalších protinacistických vůdců a vlád v Evropě. Na Slovensku tak může dojít k převratu, který obnoví zavedený, Spojenými státy řízený režim a zajistí, že mír na Ukrajině zůstane jen vzdálenou fantazií.
„Hluboká nedůvěra“
Národní nadace pro demokracii (NED) byla založena v roce 1983 poté, co se Americká zpravodajská komunita zapletla do řady trapných a veřejně známých skandálů. U jeho zrodu stál tehdejší šéf CIA William Casey. Snažil se vytvořit veřejný mechanismus financování opozičních skupin, médií a dalších protivládních agitátorů v zámoří, které by bylo možné využít k destabilizaci a svržení nepřátelských vlád, což bylo dříve tajnou doménou jeho agentury.
Po svém spuštění se nadace pustila do likvidace komunismu ve východní Evropě a podporovala aktivistická hnutí, jako byla Polská Solidarita. V roce 2000 se NED podílela na pádu Jugoslávského vůdce Slobodana Miloševiče. Revoluční šablona, která byla během tohoto úsilí vytvořena, byla následně exportována do celého světa v podobě barevných revolucí. Tato šablona byla ve velké míře založena na technikách, které se poprvé zdokonalily na Slovensku v 90. letech.
Po pádu komunismu ve Východní Evropě se Československo pokojně rozdělilo na dvě části v rámci tzv. sametového rozvodu. Česká republika bolestně přešla na tržní kapitalismus, proměnila se v oblíbenou destinaci Západních turistů a začala usilovat o členství v EU a NATO. Naproti tomu Slovensko se těmto reformám nadále tvrdošíjně bránilo. Premiér Vladimír Mečiar otevřeně oplakával smrt Sovětského svazu a ústup Moskvy z regionu.
V roce 1997 tehdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová označila Bratislavu za „černou díru v srdci Evropy“ a fakticky tak podepsala Mečiarovi politický ortel smrti. V prosinci téhož roku uspořádala NED na Vídeňském letišti tajnou schůzku mezi Ivanem Krastevem, Bulharským expertem na nenásilnou změnu režimu, podporovaným Nadací, a Pavolem Demešem, bývalým ministrem mezinárodních vztahů SR. Diskutovali o tom, jak se zbavit nepohodlného premiéra a učinit Slovensko bezpečným pro neoliberalismus.
Demeš, jako člen Československé disidentské skupiny Charta 77 z dob Studené války, byl v té době již deset let nepřímo příjemcem finančních prostředků NED. Na Slovensko se vrátil s téměř milionem dolarů z nadačního fondu a založil Občanskou kampaň 98 (známější jako OK’98), koalici jedenácti protivládních nevládních organizací. Vznikla po vzoru dřívějšího úsilí financovaného NED v Bulharsku, které se zabývalo „vytvářením chaosu“ poté, co Socialistická strana svobodně a spravedlivě vyhrála volby v roce 1990.
Projekt OK’98 byl rovněž financován Americkou informační službou, Nadací otevřené společnosti George Sorose, Německým Marshallovým fondem a Britskou a Nizozemskou vládou. Z rozsáhlých zdrojů, které byly prezentovány jako volební kampaň, bylo financováno 13 rockových koncertů, dva krátké filmy, série televizních reklam, v nichž Slovenské celebrity vyzývaly mladé lidi, aby šli volit, a další.
Vedoucí představitelé OK’98 prohlašovali, že jsou nestranní a že jim jde pouze o zachování integrity voleb. Stovky tisíc letáků, které organizace distribuovala po celém Slovensku, však vypovídaly o něčem zcela jiném. Jeden z nich hlásal:
„Stejně jako většina našich spoluobčanů cítíme hlubokou nedůvěru v naši vládu.“
Tato snaha byla ohromně úspěšná – v Bratislavských volbách v roce 1998 dosáhla volební účast 84,3 procenta. Navíc téměř 70 procent prvovoličů podpořilo opozici. Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko sice získalo největší podíl hlasů, ale opozice měla dostatek křesel, aby vytvořila většinu v parlamentu, který vedl prozápadní Mikuláš Dzurinda. K překvapení mnohých nebyl výsledek odvolaným premiérem napaden.
„Externí financování“
V den voleb vyslala NED pozorovatele z nevládní organizace MEMO 98, která je spojena s OK’98, aby provedli „paralelní sčítání hlasů“ (PVT), předem odhadli výsledek voleb a zveřejnili tyto údaje ještě před oficiálním vyhlášením výsledků. Teoreticky to mělo zabránit falšování výsledků a tomu, aby Slovenské orgány manipulovaly s čísly.
Prostor pro zneužití je však zřejmý. Pokud by se oficiální výsledek lišil od zveřejněné prognózy, nevyhnutelně by to vyvolalo podezření a hněv veřejnosti, což by případným opozičním aktérům poskytlo dostatek munice k povstání. Právě taková kontroverze odstartovala v roce 2003 „revoluci růží“ v Gruzii, kterou sponzorovala NED a která svrhla dlouholetého vůdce Eduarda Ševardnadzeho.
Po Mečiarovém svržení se Demeš stal klíčovou postavou operací NED na změnu režimu po celém světě a poskytoval osobní školení řadě jednotlivců a skupin, které nadace nominovala ke svržení vůdců a vlád, kteří se tak či onak znelíbili Washingtonu. V roce 2000 byl jmenován ředitelem German Marshall Fund, v podstatě pověřen rozdělováním peněz nevládním organizacím, které se pokoušely zopakovat to, čeho on a OK’98 dosáhli na domácí půdě v roce 1998.
K jeho částečné cti je třeba říci, že Demeš nikdy netvrdil, že podpora Západu je triviální, natož irelevantní faktor při zrodu a výsledku barevných revolucí. V rozhovorech s Kanadským novinářem Markem Mackinnonem otevřeně přiznal:
„Externí financování těchto občanských kampaní je velmi důležité. Bez vnější podpory by se neuskutečnily.“
Jednou ze skupin, které Demešovo financování a praktické vedení – spolu s financováním od NED – velmi pomohlo, byla Ukrajinská Pora, která vedla „oranžovou revoluci“ v Kyjevě v roce 2004. S využitím technik zdokonalených na Slovensku zpochybnila Pora výsledky druhého kola říjnových prezidentských voleb, v nichž pohodlně zvítězil dosavadní premiér Viktor Janukovyč nad vůdcem opozice Viktorem Juščenkem. V prosinci se tak konalo opakované volby, v nichž zvítězil prozápadně orientovaný Juščenko.
Ještě před tímto hlasováním zveřejnil deník The Guardian podrobné vyšetřování, které odhalilo roli NED a Sorosovy nadace Open Society Foundations při organizaci „oranžové revoluce.“ Ta zahrnovala rozsáhlé vzdělávání desítek mladých Ukrajinců v oblasti občanské neposlušnosti a svoz demonstrantů z celé země – a sousedních států – na demonstrace na veřejných prostranstvích a obsazování vládních budov.
Po mnoho let se Američtí představitelé ochotně chlubili tím, že se Washington intenzivně podílel na podněcování barevných revolucí. To, že NED dělala otevřeně to, co CIA tajně, byla původně jedinečná přednost nadace. Jak poznamenal článek ve Washington Post z roku 1991, tajné financování protikomunistických opozičních skupin „by bylo polibkem smrti, kdyby se na něj přišlo“, zatímco otevřené financování „bylo polibkem života.“
Přesto mimořádně otevřená podpora USA Běloruské opozici v roce 2005 sabotovala další pokus o barevnou revoluci v Minsku. Úřady věrohodně označily vůdce revoluční skupiny Zubr financované NED – po vzoru Pora a dalších mládežnických hnutí podporovaných nadačním fondem, jako je Srbský Otpor a Gruzínská Kmara – za loutky Západu a uvěznily jejich nejvýznamnější aktivisty. Mnoho občanů v důsledku toho skupinu zavrhlo nebo se bálo, že je budou házet do jednoho pytle.
Z tohoto neúspěchu se zjevně poučili. Od té doby média buď aktivně ignorovala, nebo přímo popírala roli NED při rozdmýchávání nepokojů ze zámoří. Nicméně uniklé dokumenty naznačují, že modus operandi a smysl existence nadace se nezměnil. Oficiální záznamy o grantech NED rovněž ukazují, že obrovské částky jsou i dnes poskytovány Slovenským opozičním skupinám. Není pochyb o tom, že Washington bude nyní mimořádně pozorně sledovat vývoj v Bratislavě a čekat, až Fico vybočí z řady.
Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.
