Hroutící se impérium: Jak USA rozbily Kosovo

„Osvobození“ Kosovských Albánců a vytvoření „nezávislého“ státu v této provincii – dlouho považované za „kolébku Srbské civilizace“ a „Srbský Jeruzalém“ – začalo jako hluboce osobní projekt Billa a Hillary Clintonových.

Jako mimořádné svědectví o tempu a rozsahu rozpadu Amerického impéria zveřejnil 15. února Politico pozoruhodné odhalení Jak USA rozbily Kosovo a co to znamená pro Ukrajinu. V nebývale forenzních a otevřených detailech dokumentuje, jak NATO násilně „vyrvalo“ tuto provincii z rukou Jugoslávie a poté na místě Bělehradu vytvořilo politicky a ekonomicky nefunkční a neudržitelný „Americký protektorát“, zatímco Američtí představitelé a korporace na každém kroku korupčně profitovali.

Souvislost osudu Kosova s tím, co nevyhnutelně potká jakékoli území, které bude tvořit Ukrajinu, jakmile Rusko dokončí svou speciální vojenskou operaci, nemůže být výraznější. Kdykoli ten den přijde, Kyjev bude zcela závislý na podpoře USA, aby mohl doslova svítit, rekonstruovat vše, co není nenávratně zničeno, a platit platy státním zaměstnancům a vládním úředníkům. Jen za posledně jmenovaným účelem už Washington do země pumpuje desítky miliard.

Zatímco mezi Ukrajinci v zemi i mimo ni sílí pocit, že byli svými Americkými „přáteli“ opuštěni a zrazeni, představitelé Kyjeva nadále hovoří o svém spojenectví s Washingtonem a běžně veřejně prosí impérium o krátkodobou i dlouhodobou finanční pomoc. Přesto, jak poznamenává Politico:

„Pro Ukrajinu bude oprava rozvrácené infrastruktury představovat náročný úkol na celou generaci. Pro Americké korporace to bude jen další obchodní příležitost. A pokud je Kosovo nějakým vodítkem, měli by si Ukrajinci dávat pozor na to, co si přejí.“

„Vážné výhrady“
„Osvobození“ Kosovských Albánců a vytvoření „nezávislého“ státu v této provincii – dlouho považované za „kolébku Srbské civilizace“ a „Srbský Jeruzalém“ – začalo jako hluboce osobní projekt Billa a Hillary Clintonových a dlouholetých agentů deep state a známých válečných štváčů, jako je Madeleine Albrightová. Jejich křížovou výpravu pak převzaly následující Americké administrativy. V souladu s tím je dnes Kosovo poseto pomníky, alejemi a náměstími věnovanými těmto osobám, včetně Wesleyho Clarka, který jako vrchní velitel spojeneckých sil USA v Evropě dohlížel na zločinné bombardování Jugoslávie ze strany NATO.

Kosovští Albánci mají ke Spojeným státům takový vztah, že se po celé Prištině hojně objevují hvězdami poseté transparenty a křiklavé plakáty hlásající „Děkujeme, USA!“ Jak poznamenává i Politico, „v jednu chvíli místní úřady vážně uvažovaly o tom, že po Donaldu Trumpovi pojmenují jezero“ – a „náklonnost je vzájemná.“ Celé generace Amerických představitelů „nosí Kosovo s hrdostí“, pochlubil se listu Washingtonský diplomatický zdroj. „Ale měli by?“ Politico se bezelstně ptá.

Odpověď zní jednoznačně: rozhodně ne. Jakmile Priština v roce 2008 jednostranně vyhlásila nezávislost – což byl velmi kontroverzní krok, který neuznala většina mezinárodního společenství ani Srbsko, jehož ústava provincii stále kategorizuje jako svrchované území Bělehradu -, začali se do ní hromadně stěhovat „Američtí lovci štěstí“, kteří zaměstnávali „bývalé prominentní představitele Clintonovy administrativy, kteří se podíleli na pomoci Kosovu při osvobozování“, aby „namazali lyže.“ Jinými slovy, zajistit si lukrativní zakázky pochybnými, ne-li přímo kriminálními prostředky, aby se osobně obohatili.

Jedním z prvních účastníků tohoto imperiálního šílenství byl stavební gigant Bechtel napojený na Americkou vládu, „hlavní hráč při obnově Iráckého energetického sektoru“ po nezákonné Anglo-Americké invazi v roce 2003. Jeho mise v Kosovu – výstavba dvou dálnic – byla mnohem skromnější. Nicméně Američtí představitelé museli nejprve přesvědčit úřady v Kosovu, „kde v té době byla míra chudoby asi 60 %“, že silnice jsou životně důležité.

Aby Bechtel podpořil svůj prodejní záměr, získal na pomoc Marka Tavlaridese, člena Národní bezpečnostní rady Billa Clintona během Kosovské války, a tehdejšího velvyslance USA v Prištině Christophera Della. Navzdory „vážným výhradám k ekonomické životaschopnosti projektu ze strany Světové banky i Mezinárodního měnového fondu (MMF)“ daly úřady v roce 2010 návrhu zelenou, přičemž odmítly zveřejnit celou smlouvu, „navzdory tlaku skupin občanské společnosti.“ Přesto vyšlo najevo, že konečné náklady na toto úsilí nebyly omezeny.

Původně měly dálnice měřit něco přes 100 kilometrů a stát 400 milionů eur. O dva roky později, v době jejich dokončení, se jejich délka zkrátila na pouhých 77 kilometrů a náklady dosáhly 1 miliardy eur. Priština se nenechala odradit a v roce 2014 předala společnosti Bechtel další velkou dálniční zakázku. Ta byla dokončena o pět let později a stála 600 milionů eur, přičemž několik Kosovských představitelů zapojených do této zakázky bylo nedávno uvězněno za to, že firmě tajně přeplatili 53 milionů eur.

„Zachránci Kosova“
Vyšetřování serveru Politico poukazuje na mimořádně závažný aspekt Amerického „budování národa“ v Kosovu, který byl v uplynulých dvou a půl desetiletích v mainstreamu z velké části opomíjen nebo zcela ignorován. Tito představitelé, kteří se úzce podíleli na zničení Jugoslávie, totiž profitovali – nebo se alespoň snažili profitovat – ze svých následných činů. Totéž platí pro všechny ostatní cíle imperiální intervence od té doby.

Politico označuje Albrightovou za „jednu z ikon Kosovského boje za svobodu.“ Jako ministryně zahraničí USA v letech 1997-2001 agresivně prosazovala „intervenci“ NATO v Jugoslávii a následnou privatizaci průmyslu a zdrojů země, která byla v době bombardování v drtivé většině vlastněna dělníky. Během 78 dní trvajícího leteckého útoku bylo zničeno pouhých 14 Jugoslávských tanků a zároveň bylo zdecimováno 372 průmyslových zařízení, což zanechalo statisíce lidí bez práce. Vojenská aliance se řídila pokyny Amerických korporací, na které objekty se zaměřit.

Následně se Albrightová prostřednictvím své osobní investiční společnosti Albright Capital Management snažila na troskách vydělat. Postupně začala skupovat nově privatizovaný telekomunikační sektor v Kosovu a v roce 2013 byla na pokraji převzetí 75 % podílu v dříve státní společnosti PTK, poštovním a telekomunikačním úřadu provincie. Velké kontroverze kolem této transakce doma i v zahraničí ji nakonec donutily od ní ustoupit. Místní celebrita neutuchá, o šest let později byla na náměstí pojmenovaném po Albrightové v Prištině odhalena její socha.

Politico uvádí, že „rodina a kolegové Albrightové jsou v Kosovu stále aktivní“, včetně její dcery Alice, která jako výkonná ředitelka Americké vládní agentury pro pomoc Millennium Challenge Corporation „poskytuje Prištině rozvojové granty“, které se pak prostřednictvím vládních zakázek vracejí zpět Americkým společnostem. Mezitím se Wesley Clark již více než deset let pokouší v této budoucí zemi profitovat. Údajně se „neštítí své snahy získat finanční prospěch ze své pověsti jednoho ze zachránců Kosova.“

Navzdory této „pověsti“ byl Clark neúspěšný. V roce 2012 se jako předseda Kanadské společnosti Envidity Energy začal ucházet o práva na hojné zásoby hnědého uhlí v Kosovu, páté největší na světě, a sliboval investici ve výši 8 miliard dolarů. V následujícím roce Priština pohodlně zrušila zákony, „které měly zabránit zahraničním investorům využívat nerostné bohatství země způsobem, který neslouží zájmům Kosova“, a udělila společnosti Envidity licenci na těžbu uhlí v celé provincii bez veřejné soutěže.

Rozsáhlá zpráva Rozvojového programu OSN z roku 2016 učinila přítrž Clarkovu „Kosovskému snu“ a vyjádřila obavy, že nebýt zrušené legislativy, byl by projekt Envidity zcela nezákonný, v případě jeho realizace by existovalo vysoké riziko úplatkářství a korupce a Kosovo „by bylo připraveno o své zdroje a zisky by šly do kapes zahraničních investorů.“ Negativní srovnání se objevilo i v případě hrubě předražené výstavby dálnic společností Bechtel. Kosovský parlament následně společnosti Envidity odebral licenci. Clarka to však neodradilo:

„Bývalý generál se nyní soustředí na projekty v oblasti obnovitelných zdrojů energie. Setkal se s premiérem Kurtim a dalšími vrcholnými Kosovskými představiteli, aby s nimi projednal svůj plán na přebudování energetické infrastruktury země.“

„Zapomenutý prapor“
Politico poznamenává, že „selhání Amerického budování státu“ v Kosovu je obzvláště nápadné, protože tato provincie je „malá, zhruba o třetinu větší než Belgie, má 1,8 milionu obyvatel“ a její HDP činí pouhých 10 miliard dolarů – „méně než čtvrtinu HDP Vermontu, nejmenšího státu USA z hlediska ekonomické aktivity.“ Proto „by USA nemusely investovat triliony, které byly vloženy do Afghánistánu a Iráku, aby se tam něco změnilo.“ Kromě toho „obyvatelstvo USA miluje.“

Deník připomíná, že impérium „vrhlo po roce 1999 do Prištiny spoustu peněz“, ale „priority Washingtonu se řídily spíše krátkodobými Americkými obchodními zájmy, než aby zemi poskytly to, co skutečně potřebuje ke svému rozvoji.“ Kosovo možná bylo „dobrou sázkou“ pro „Americké podniky působící“ v provincii, ale ne pro místní obyvatelstvo. V širším měřítku to odráží, jak „politická vůle Washingtonu angažovat se v cizích zemích obvykle mizí, jakmile velký byznys vyždímá z Americké přítomnosti, co se dá.“

Ačkoli jsou tato odhalení pro Politico zřejmě překvapivá a pro mnoho jeho Západních čtenářů mohou být novinkou, jedná se o zásadní, dlouhodobě zjevnou strukturální chybu v základech impéria, která bude v mnoha částech světa konečnou zkázou Washingtonu. To se týká zejména celé bývalé Jugoslávie. Celý Balkán dnes volá po nové infrastruktuře a mnohém dalším.

Nicméně, Západní investice do obnovy zničených objektů – v několika případech v důsledku bombardování NATO – a do obnovy silnic a dalších logistických struktur a zařízení byly v následujících desetiletích téměř nulové. Chronický nedostatek pracovních příležitostí a směšné příjmy navíc způsobily vážný populační kolaps v celém regionu. V „Americkém protektorátu“ Kosovu jsou tyto problémy obzvláště výrazné, neboť zde je míra nezaměstnanosti a chudoby s určitým odstupem nejvyšší v Evropě.

Války také vytvořily nebo prohloubily řadu sociálních a politických problémů, které nemají jednoduché řešení a které se Západní mocnosti stále snaží pochopit, natož vyřešit. Na závěr Politico poznamenává, že kromě neschopnosti investovat do Kosova ve prospěch jeho obyvatel „Washington a Brusel naprosto selhaly“ při ukončování konfliktu mezi Bělehradem a Prištinou ohledně budoucnosti zbývajícího Srbského obyvatelstva Kosova. Deník vyjadřuje nedůvěru, že:

„Přestože se o to USA, nejmocnější země světa, snaží už čtvrt století, nejsou schopny vyřešit spor o hranice, který se týká obyvatelstva o velikosti malého Amerického města.“

USA už samozřejmě nejsou nejmocnější zemí světa. Vojenský, diplomatický a ekonomický vliv, který měly v době zničení Jugoslávie, se ztratil a už se nevrátí. Tento úpadek se výrazně projevil v Kosovu, kde se nachází Camp Bondsteel, největší a nejdražší zahraniční vojenská základna, kterou USA v Evropě vybudovaly od Vietnamské války. Rozkládá se na ploše téměř 1 000 akrů a měla pojmout 7 000 vojáků, i když obvykle je jich zde umístěno jen 1 000.

Podle serveru Politico se Bondsteelu ve Washingtonu přezdívá „zapomenutý prapor.“ Navzdory nedostatku mužstva jsou „tamní jednotky téměř jedinou věcí, která stojí mezi Kosovem a Srbskem.“ Dlouhodobá životaschopnost základny a zkorumpovaného, hroutícího se protektorátu, který se vydává za stát, je otevřenou otázkou.

Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.

Zdroj