Escobar: Neoconi chtějí válku s Čínou

Byla to historická fotografie: viditelně dobře naladěný prezident Si Ťin-pching přijal v Pekingu stoletého „starého přítele Číny“ Henryho Kissingera.

Vzhledem k pečlivému dodržování čínského protokolu se setkali ve vile č. 5 státního penzionu Diaoyutai – přesně tam, kde se Kissinger v roce 1971 poprvé osobně setkal s Čou En-lajem a připravoval Nixonovu návštěvu Číny v roce 1972.

Sága Pan Kissinger jede do Pekingu byla „neoficiálním“, individuálním pokusem pokusit se urovnat stále více se tříštící čínsko-americké vztahy. Nezastupoval současnou Americkou administrativu.

A v tom je ten háček.

Každý, kdo se zabývá geopolitikou, zná legendární Kissingerovu formulaci: „Být nepřítelem USA je nebezpečné, být přítelem USA je smrtelné.“ Historie je plná příkladů, od Japonska a Jižní Koreje po Německo, Francii a Ukrajinu.

Jak v soukromí argumentovalo nemálo Čínských odborníků, má-li být zachován rozum a „respektována moudrost tohoto stoletého diplomata“, měli by Si a politbyro zachovat čínsko-americké vztahy takové, jaké jsou: „ledové.“

Vždyť být nepřítelem USA je pro suverénní civilizační stát, jako je Čína, nebezpečné, ale zvládnutelné. Peking by si tedy měl ponechat „čestný a méně nebezpečný status“ nepřítele USA.

Svět očima Washingtonu
To, co se skutečně děje v kuloárech současné Americké administrativy, neodráží Kissingerova vysoce postavená mírová iniciativa, ale nesmírně bojovný Edward Luttwak.

Osmdesátiletý Luttwak sice nemá tak viditelný vliv jako Kissinger, ale jako zákulisní stratég radí Pentagonu napříč celým spektrem už více než pět desetiletí. Například jeho kniha o strategii Byzantské říše, hojně čerpající ze špičkových Italských a Britských zdrojů, je klasikou.

Luttwak, mistr klamu, odhaluje cenné perličky, pokud jde o kontextualizaci současných Washingtonských kroků. Začíná to jeho tvrzením, že USA – reprezentované Bidenovou sestavou – se nemohou dočkat dohody s Ruskem.

To vysvětluje, proč šéf CIA William Burns, ve skutečnosti schopný diplomat, zavolal svému protějšku, šéfovi SVR (Ruské zahraniční rozvědky) Sergeji Naryškinovi, aby věci urovnal, „protože máte jiné starosti, které jsou mnohem neomezenější.“

To, co je „neomezené“, líčí Luttwak, je Si Ťin-pchingova snaha „připravit se na válku.“ A pokud k válce dojde, Luttwak tvrdí, že „samozřejmě“ Čína prohraje. To se shoduje s vrcholným bludem Straussovských neoconských psychopatů napříč Beltwayem.

Zdá se, že Luttwak nepochopil snahu Číny o potravinovou soběstačnost: kvalifikuje ji jako hrozbu. Totéž platí pro Siovo používání „velmi nebezpečného“ pojmu „omlazení čínského lidu“: to je „Mussoliniho výplod“, říká Luttwak. „K omlazení Číny musí být válka.“

Koncept „omlazení“ – ve skutečnosti lépe přeloženo „oživení“ – rezonuje v Čínských kruzích přinejmenším od svržení dynastie Čching v roce 1911. Jeho autorem není Si. Čínští odborníci poukazují na to, že kdybyste viděli, že na Tchaj-wan přicházejí Američtí vojáci jako „poradci“, pravděpodobně byste se také připravovali na boj.

Ale Luttwak má své poslání: „Tohle není Amerika, Evropa, Ukrajina ani Rusko. Tady jde o ‚jediného diktátora‘. Žádná Čína neexistuje. Existuje pouze Si Ťin-pching,“ trvá na svém.

A Luttwak potvrzuje, že Josep „Zahrada versus Džungle“ Borrell a dominanta Evropské komise Ursula von der Leyenová jeho vizi plně podporují.

Luttwak několika slovy vlastně prozrazuje celou hru: „Ruská federace v současné podobě není dostatečně silná na to, aby dokázala zadržet Čínu tak, jak bychom si přáli.“

Proto ten obrat Bidenovy sestavy, aby „zmrazil“ konflikt v Donbasu a změnil téma. Koneckonců, „pokud je to hrozba [Čína], nechcete přece, aby se Rusko rozpadlo,“ zdůvodňuje Luttwak.

Tolik ke Kissingerovské „diplomacii.“

Vyhlaste „morální vítězství“ a utečte pryč
Pokud jde o Rusko, konfrontace Kissinger vs. Luttwak odhaluje zásadní trhliny, protože impérium čelí existenciálnímu konfliktu, který v nedávné minulosti nikdy nezažilo.

Postupný, masivní obrat již probíhá – nebo alespoň zdání obratu. Americká mainstreamová média budou za tímto obratem zcela stát. A naivní masy je budou následovat. Luttwak již nyní vyslovuje jejich nejhlubší agendu: skutečná válka se vede proti Číně a Čína „prohraje.“

Zdá se, že alespoň někteří ne-neoconští hráči kolem Bidenovy sestavy – jako Burns – pochopili obrovskou strategickou chybu Impéria, které se jménem Kyjeva veřejně zavázalo k věčné válce, hybridní i jiné, proti Rusku.

To by v zásadě znamenalo, že Washington nemůže jen tak odejít, jako to udělal ve Vietnamu a Afghánistánu. Hegemoni však využívají výsady odejít: koneckonců vykonávají suverenitu, nikoliv jejich vazalové. Evropští vazalové budou ponecháni napospas hnilobě. Představte si, že by ty pobaltské čivavy samy od sebe vyhlásily válku Rusku a Číně.

Luttwakem potvrzená odbočka předpokládá, že Washington vyhlásí jakési „morální vítězství“ na Ukrajině – kterou už stejně ovládá BlackRock – a pak přesune zbraně do Číny.

Ani to však nebude procházka růžovým sadem, protože Čína a země BRICS+, které se brzy rozšíří, již útočí na základ impéria: hegemonii dolaru. Bez ní budou muset USA válku proti Číně financovat samy.

Čínští odborníci mimo záznam a s využitím svého tisíciletého analytického záběru poznamenávají, že to může být poslední chyba, kterou Impérium ve své krátké historii udělalo.

Jak to shrnul jeden z nich, „impérium se samo dopouští blamáže, která vede k existenciální válce, a tudíž k poslední válce impéria. Až přijde konec, bude impérium jako obvykle lhát a vyhlašovat vítězství, ale všichni ostatní budou znát pravdu, zejména vazalové.“

A to nás přivádí k obratu bývalého poradce pro národní bezpečnost Zbigniewa „Velké šachovnice“ Brzezinského o 180 stupňů krátce před jeho smrtí, který se dnes řadí ke Kissingerovi, nikoli k Luttwakovi.

„Velká šachovnice“, vydaná v roce 1997, tedy ještě před 11. zářím 2001, tvrdila, že USA by měly vládnout nad jakýmkoli rovnocenným konkurentem vznikajícím v Eurasii. Brzezinski se nedožil živého ztělesnění své největší noční můry: strategického partnerství Ruska a Číny. Ale již před sedmi lety – dva roky po kyjevském Majdanu – přinejmenším pochopil, že je nezbytné „přenastavit globální mocenskou architekturu.“

Ničení „mezinárodního řádu založeného na pravidlech“
Zásadní rozdíl oproti situaci před sedmi lety spočívá v tom, že Spojené státy nejsou podle Brzezinského schopny „převzít iniciativu při přenastavení globální mocenské architektury tak, aby bylo možné omezit násilí (…), aniž by došlo ke zničení globálního řádu.“

Je to právě rusko-čínské strategické partnerství, které se ujímá vedení – následováno globální většinou – k zadržování a nakonec ke zničení hegemonického „mezinárodního řádu založeného na pravidlech.“

Nepostradatelný Michael Hudson shrnul, že v této žhavé době je konečnou otázkou, „zda budou světový obchod, vzorce a investice určovat ekonomické zisky a efektivita, nebo zda se postindustriální ekonomiky USA a NATO rozhodnou skončit jako rychle se vylidňující a deindustrializující postsovětská Ukrajina a pobaltské státy nebo Anglie.“

Změní tedy vlhký sen o válce s Čínou tyto geopolitické a geoekonomické imperativy? Dejte nám -Thukydides – přestávku.

Skutečná válka už probíhá – ale rozhodně ne taková, jakou identifikovali Kissinger, Brzezinski a už vůbec ne Luttwak a různí američtí neoconi.

Michael Hudson to opět shrnul: „Pokud jde o ekonomiku, je strategická chyba sebeizolace USA a EU od zbytku světa tak masivní, tak totální, že její důsledky jsou ekvivalentem světové války.“

Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.

Zdroj