„Liberte“, „egalite“ a „fraternite“, tedy „svoboda“, „rovnost“ a „bratrství“, měly být hlavními zásadami Francouzské republiky a jejích zámořských území.
Navzdory toxickému koloniálnímu dědictví v některých částech muslimského světa a v Africe se Paříž pyšnila také tím, že si zachovala jednu z nejsekulárnějších ústav v Evropě, kde je zaručena svoboda shromažďování, projevu a náboženského vyznání.
Přesto vždy existoval obrovský nesoulad mezi ideály a praxí Francie, zejména vzhledem k tomu, že příslušné Francouzské vlády nadále neústupně démonizovaly a diskriminovaly muslimy v zemi a zaměřovaly se proti nim. Přijetím politiky, která zbavuje muslimské komunity jejich náboženské identity, zůstává Francie jednou z nejvíce islamofobních zemí na světě.
V roce 2023 se nic nezměnilo. Emmanuel Macron v roce 2020 bezostyšně pokračoval v zásahu proti muslimům po vraždě Samuela Patyho, který pobouřil muslimské cítění údajným rouháním. V roce 2023 bylo muslimům zakázáno nosit „abáju“ neboli islámský oděv pro dívky a ženy, který je znakem skromnosti a slušnosti.
Tento krok, který je namířen proti svobodě projevu a sekulárním ideálům, přišel po měsících vášnivých debat o nošení tohoto oděvu ve Francouzských školách. Právě v těchto školách byly ženy, které nosí, co chtějí, často vystaveny obtěžování, diskriminaci a posměchu. Ve světle těchto skutečností je opatření z roku 2023 zcela neospravedlnitelné.
Znepokojující na tomto zákazu je, že je zaměřen na školáky, z nichž mnozí si ani nejsou vědomi svých občanských a lidských práv. Ministr školství Gabriel Attal v rozhovoru pro televizní stanici TF1 bez ostychu prohlásil, že při vstupu do třídy ve státní škole ve Francii by lidé neměli zjišťovat náboženství žáka pouhým pozorováním.
Absurdnost těchto tvrzení a náboženské profilování malých dětí svědčí o naprostém nedostatku respektu k muslimskému cítění, víře a zvykům. Tato opatření však nejsou ve Francii žádnou novinkou. V roce 2004 země zakázala nošení šátků ve školách a v roce 2010 přijala zákaz zahalování celého obličeje na veřejnosti, který jen odcizil a do značné míry rozzlobil její pětimilionovou muslimskou komunitu.
Z ideologického hlediska Macronova vláda, která se často označovala za „centristickou“, ustoupila pověstné Francouzské krajní pravici. Islamofobie se stala symbolem konzervativní politiky ve Francii a vláda, která se často stavěla proti krajně pravicové straně Národní sjednocení v čele s Marine Le Penovou, nyní napodobuje tytéž ideologie, které se Le Penová snaží prosazovat.
Ostrakizace muslimské komunity zůstává v povědomí Francouzské krajní pravice hluboce zakořeněným principem, a to navzdory toxickému dědictví kolonialismu Francouzského koloniálního impéria, zejména v zemích, jako je Alžírsko, jehož příkladem byla Alžírská válka v letech 1954-1962. V zemi nakonec zvítězila Fronta národního osvobození a Alžírsko získalo nezávislost za cenu těžkých ztrát na životech, které si vyžádaly 300 000 až 1 500 000 mrtvých.
I v roce 2023 žije ve Francii významný počet Alžířanů, Maročanů a Libyjců, z nichž mnozí dodržují zákony a vyznávají muslimskou víru. Pro bývalou koloniální mocnost je přijetí opatření, která útočí na samotný základ náboženského cítění příslušných komunit, jednoduše nevysvětlitelné. Od Francie by se měla očekávat pokora, ne-li reparace, přičemž respekt k muslimskému cítění je běžnou praxí. Místo toho je běžnou praxí vydávání plošných zákazů odívání, které je pro muslimskou identitu zásadní.
Proti těmto islamofobním, drakonickým a bigotním opatřením se postavili politici jako Daniele Obono z levicové strany La France Insoumise a Jean-Luc Melenchon. Tyto hlasy však byly do značné míry umlčeny, neboť napříč levicovým i pravicovým spektrem je hrubá islamofobie tolerována a do značné míry i normalizována.
Ještě v roce 2022 jsme byli svědky zavánějící nenávisti vůči muslimské identitě ve sportu, když francouzští zákonodárci podpořili zákaz nošení hidžábu, což byl nápad navržený pravicovou stranou Les Republicains. Odůvodnění znělo, že hidžáb by mohl ohrozit bezpečnost sportovců při výkonu. Pravdou je, že takové argumenty jsou chybné a zbytečné vzhledem k tomu, že Francouzská historie je plná opatření, která jsou specificky zaměřena na muslimy a která je dehonestují a odsuzují.
Výbor OSN pro lidská práva v roce 2018 konstatoval, že Francouzský zákaz nošení nikábu porušuje lidská práva těch, kteří jej nosí. To však Macronova vláda z velké části ignorovala. Podle právničky Rim Sarah Alouaneové stojí zákaz hidžábu v rozporu s liberálním jádrem Francouzského zákona o odluce státu a církve z roku 1905, kterým Francie od 90. let 20. století zbrojí a zároveň jej překrucuje. Toto hodnocení je nyní zřejmé vzhledem k tomu, že zákaz abáje, který je zaměřen na jedny z nejzranitelnějších segmentů společnosti, děti, je nyní v plné platnosti.
Francii je třeba označit za Islamofobní zemi, přinejmenším na politické a vládní úrovni. Je nepochopitelné, že ženský oděv je najednou považován za hrozbu pro národní bezpečnost, přestože Francie čelí občanským nepokojům. Považovat za problém celé náboženství, které má různorodou škálu vyznavačů, etnik a národností, je prostě bigotnost. Muslimové ve Francii nadále čelí problémům se začleněním a nejnovější rozhodnutí zakázat abáju jejich těžkou situaci ještě zhorší.
Koneckonců žijí v zemi, která sekularismus vyzbrojuje Islamofobií.
Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.
