Je možné se – nyní – připravit na přežití domácího vězení, vězení, táborů a mučení globální tyranie?
Před necelými dvěma lety jsme se po celém světě zabývali potenciálními povinnými vakcínami – a Austrálie už zkoušela tábory pro ty, kteří je odmítli.
Mnoho z těchto řečí zmizelo, když Rusko vstoupilo na Ukrajinu, a mnozí byli v pokušení myslet si, že COVID příběh je u konce.
Nyní se však mainstreamová média již několik týdnů snaží COVID příběh znovu nastartovat, a to stejnými starými zvěstmi o nové variantě „Pirola“ – a stejnými starými „šťouchanci“ směrem k vakcínám a boosterům. Tyto řeči jsou stále hlasitější.
Ačkoli se může zdát nemožné, aby se lockdowny a povinné očkování znovu rozjely, ze zkušenosti bychom měli vědět, že jakmile se vládně-mediální propagandistická mašinérie rozjede nanovo, většina našich spoluobčanů se podřídí.
Jinými slovy – možná se brzy ocitneme opět při pohledu do hlavně mandátů a lágrů.
Bez ohledu na to, zda šílenství bude pokračovat, si musíme uvědomit, že pokud se nás Všemohoucí Bůh nerozhodne ušetřit, jsme stále na cestě ke globální totalitní revoluci. Nesmíme očekávat, že ti, kdo ji nastolují, budou jednat rozumně. Nebudou.
To, co můžeme nyní udělat, je internalizovat lekce, které nám poskytli lidé jako Alexandr Solženicyn – lekce, které budou pro náš život přínosné, i když budeme žít šťastně až do smrti v míru.
Nyní se musíme připravit na to, abychom se drželi především dobra, pravdy a krásy, a to i tváří v tvář utrpení, potupě a smrti.
Bez Krista a jeho milosti nic nezmůžeme, ale zůstává otázka – jak se snažíme této milosti, přirozeně řečeno, disponovat?
Obraťme se k těm, kteří žili v tyranii a silném utrpení, a tak se od této temnoty co nejvíce ochráníme.
Přežití zatčení a mučení
V prvním díle Souostroví Gulag věnuje slavný Solženicyn asi 40 stran výčtu metod mučení, které používala ČEKA, Sovětská tajná policie, k získání falešných přiznání a udání přátel, nepřátel, rodiny a kolegů. Tato přiznání a udání byla často učiněna v bláhové naději, že přinesou prospěch samotnému vězni nebo jeho blízkým.
Po těchto vyčerpávajících vyprávěních se Solzehnitsyn ptá:
„Jaká je tedy odpověď? Jak obstát, když jste slabí a citliví na bolest, když lidé, které milujete, jsou stále naživu, když nejste připraveni?
Co potřebujete, abyste byli silnější než vyšetřovatel a celá past?“
Okamžitě nám dává odpověď:
„Od chvíle, kdy se dostanete do vězení, musíte svou útulnou minulost hodit pevně za hlavu. Na prahu si musíte říct: „Můj život skončil, jistě trochu brzy, ale nedá se s tím nic dělat. Na svobodu se už nikdy nevrátím. Jsem odsouzen k smrti – teď nebo o něco později. Ale později to bude popravdě ještě těžší, a tak čím dříve, tím lépe.
Už nemám vůbec žádný majetek. Pro mě zemřeli ti, které miluji, a pro ně jsem zemřel já. Ode dneška je pro mě mé tělo zbytečné a cizí. Pouze můj duch a svědomí pro mě zůstávají cenné a důležité.
Před takovým vězněm se vyšetřovatel zachvěje.
Toto vítězství může získat pouze člověk, který se všeho zřekl.“
Nesmíme si zoufat nad svou záchranou ani nad porážkou této zlovolné revoluce proti Bohu i jeho stvoření. Jakmile se však jednou dostaneme do soukolí tohoto stroje, naší jedinou nadějí je přestat doufat.
Čekejte bez naděje, protože naděje by byla nadějí pro špatnou věc
„Od chvíle, kdy nastoupíte do vězení, musíte svou útulnou minulost hodit pevně za hlavu.“
„Naděje je ctnost.“ Je to pravda, ale pokud se toto tvrzení vztahuje na každodenní věci – a ne na náš konečný cíl – je natolik zavádějící, že je nepravdivé.
Jakmile se ocitneme v aparátu gulagu, musíme se podle Solženicyna vzdát všech svých malých nadějí, že si zachráníme kůži a vrátíme se do vnějšího světa.
Musíme se rozhodnout, že budeme dělat jen to, co je správné, a že neuděláme nic, co je špatné – a slevit ze všech nadějí na únik díky dobrému chování.
Naší jedinou nadějí, jakmile dospějeme do této fáze, je přestat doufat a čekat – a přitom se s Boží milostí snažit ze sebe udělat malé kousky nezlomného železa.
Pro začátek by mohlo být užitečné položit si otázku: „Proč bychom vůbec měli chtít žít ve vnějším světě za podmínek, které pro nás nakonec mohou chtít revolucionáři?“
Bylo by lepší mít vnitřní svobodu v gulagu než platit cenu vnitřního otroctví mimo něj. V některých ohledech byl tento vnější svět a kompromisy, které od Ruského lidu vyžadovaly, větším peklem než gulag.
Je pravda, že jak sám Solženicyn na jiném místě upozorňuje, měli bychom se snažit do aparátu gulagu vůbec nevstupovat. Je třeba zabránit tomu, aby toto monstrum znovu povstalo, a skutečně klíčovým způsobem, jak toho dosáhnout, je odmítnout tichý odchod.
Pro nás, kteří jsme ještě venku, jsou tyto myšlenky přípravou na to, abychom se odpoutali od světa a disponovali se pro milost. Nejsou radou k zoufalství ani k pasivitě. Jsou to pouze přípravné rady, protože musíme pokračovat v práci až do konce. Jak řekl náš Pán:
„Musím konat dílo toho, který mě poslal, dokud je den; přichází noc, kdy nikdo nemůže pracovat. (Jan 9,4)“
Na mnoha místech zapadá slunce, ale ještě není noc. A dokonce i ti, kdo jsou uvnitř, mohou stále doufat ve správné věci, jako je konec tyranie a rozvrat mašinérie v různých směrech. Možná se někteří, kteří vstoupí do pekla globální tyranie, později vrátí ven, jako Solženicyn.
Musíme být odhodláni dělat to, co je správné a pravdivé, a ne to, co nám získá určitou formu tolerance v rámci tyranie.
To proto, že ani svoboda a návrat do světa není jednoznačným dobrem: Solženicyn se vrátil do manželství, v němž se s manželkou už neznali – a to se rozpadlo. Však také žil ještě mnoho desetiletí v poměrně dobrých podmínkách, v nichž jsme strávili většinu svého života. Mohl také psát a inspirovat nás dnes.
Každopádně rozhodujícím důvodem, proč se mu podařilo vrátit do světa, je to, že v jistém smyslu přestal doufat, že se vrátí.
Jak ale přestat doufat, aniž bychom propadli zoufalství? Co to znamená v praxi? Jak dodává Solženicyn:
„Jak ale proměnit své tělo v kámen?“
V příštím díle uvidíme, jak přesně na to odpoví – a jak se stát kousky železné drti, které rozbijí ozubená kola stroje.
Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.
