Krishnamurti, indický spisovatel, filozof a řečník, byl v raném věku přijat do Teosofické společnosti a připravován na to, aby se stal novým světovým učitelem.

Krishnamurti a Bohm

Annie Besantová a Charles Leadbeater, tehdejší vedoucí představitelé Teosofické společnosti, vychovávali Krishnamurtiho ve svém sídle v Madrásu. Spolu s několika vybranými spolupracovníky se ujali úkolu vzdělávat ho, vést ho prostřednictvím mystických nauk a obecně ho “připravovat” na to, aby se stal prostředníkem “Pána Maitreyi”, vysoce vyvinuté duchovní bytosti, která se zavázala napomáhat vývoji lidstva.

Když však přišel čas “odhalit” Krishnamurtiho světu jako velkého učitele a vůdce lidstva, přerušil Krishnamurti veškeré vazby s teosofy, zavrhl veškerou organizovanou víru, zavrhl pojem guru (a celý vztah učitel-následovník) a místo toho se věnoval úsilí o svobodu pro sebe i pro celé lidstvo.

V době, kdy Bohm četl knihu “První a poslední svoboda”, se Krishnamurtiho učení rozvinulo za hranici teosofického vlivu. Bohm poznal, že se Krishnamurtiho poznatky odrážejí v jeho vlastní práci v oblasti kvantové teorie, a považoval za naléhavé se s ním co nejdříve setkat. Nakonec se oba skutečně setkali tváří v tvář v Londýně, kde si vyměnili názory a vedli bohatý rozhovor.

Bohm popsal své první setkání s Krišnamurtim takto:

“Překvapilo mě, s jakou lehkostí jsem s ním komunikoval, což bylo umožněno intenzivní energií, s níž naslouchal, a oproštěním se od sebeobranných zábran a bariér, s nimiž reagoval na to, co jsem mu chtěl říct.”

Bohm si uvědomoval, že jeho setkání s Krishnamurtim je setkáním myslí, které se neliší od setkání, jež pociťoval při rozhovorech s jinými vědci. Dokonce přirovnal Krishnamurtiho k Albertu Einsteinovi a prohlásil, že oba “vykazovali podobnou intenzitu a absenci bariér”.

Bohm a Krishnamurti se setkávali při každém svém pobytu v Londýně a hluboce se zabývali povahou času, prostoru a mysli. Oba nevyhnutelně narazili na téma vědomí a právě zde Krishnamurtiho postřehy zazářily. Bohm měl skutečně pocit, že nejsilnější Krishnamurtiho učení se týkalo obecného nepořádku a zmatku, který prostupuje vědomím lidstva, neboť to byl právě on, kdo nabídl nejen vysvětlení tohoto problému, ale i jeho řešení.

Krishnamurti tvrdil, že veškerý tento nepořádek, který je podle něj hlavní příčinou tak rozšířeného smutku a utrpení a který lidem brání ve vzájemné lásce, má své kořeny v tom, že neznáme obecnou povahu našich vlastních myšlenkových procesů. Jinými slovy, Krišnamurti si všiml, že zatímco si obecně uvědomujeme obsah svých myšlenek, jsme beznadějně nevědomí, pokud jde o původ a proces samotného myšlení.

Tato nevědomost, která způsobuje nepořádek v lidském vědomí, se projevuje navenek jako nepořádek, který vidíme ve společnosti jako takové – války, všeobecný smutek, násilí, segregace a tak dále.

Proč by tomu tak ale mělo být?
Odpověď se možná skrývá v Bohmově oboru – kvantové fyzice. Jak nás učí Heisenbergův princip neurčitosti, nelze přesně změřit jak polohu, tak hybnost objektu, a proto je naše zdánlivě “pevná” realita prokazatelně neurčitá. A jak ukazují experimenty geniálního doktora Williama Tillera, vědomý pozorovatel může “ohýbat realitu podle své vůle” tím, že udržuje soustředěný záměr, jehož účinek lze kvantifikovat a dokonce zesílit, pokud tento záměr udržuje více lidí současně.

William A. Tiller, fyzik ze Stanfordovy univerzity, zasvětil více než čtyři desetiletí svého života zkoumání vlivu lidského záměru na vlastnosti materiálů a toho, co nazýváme fyzikální realitou. Jeho výzkumy odhalily, že je možné dosáhnout výrazné změny vlastností fyzikálních materiálů pouhým udržováním jasného záměru.

Zajímavé je, že Tiller a jeho kolegové také zjistili, že je možné vtisknout nebo “uložit” záměr do elektronického zařízení, které pak bude mít na objekt stejný účinek jako lidské vědomí, které drží stejný záměr. Tillerovy výsledky byly důsledně reprodukovány po celém světě.

Sám Bohm navrhl holografický model vesmíru založený na složených a rozložených stavech bytí vycházejících ze společného zdroje mimo neprojevenou i projevenou sféru. Jeho vědecký pohled je ozvěnou pohledu na realitu, který po staletí zažívali osvícení mudrci. Ve védantě se projevený svět nazývá “Maya”, což znamená “iluzorní realita”, a vyzařuje z “Brahmana”, všudypřítomného moře nekonečného potenciálu.

Je proto snadné pochopit, proč Bohma Krishnamurtiho učení tak zaujalo. Prastaré učení “jak nahoře, tak dole” neboli člověk jako mikrokosmos je obsaženo v podivuhodném kvantovém “efektu pozorovatele”, který spojuje vědomí s “vnějším” světem a samotnou strukturou časoprostoru. Jakmile tento jev pochopíme jako skutečný, není těžké pochopit, jak a proč může nepořádek uvnitř vytvářet nepořádek navenek.

Odpověď na problémy člověka tedy spočívá v uvědomění si procesu myšlení. A to podle Krishnamurtiho vyžaduje meditaci. Ačkoli meditací Krishnamurti nemyslí, že bychom měli sedět na skále v lotosové pozici. Ne! Krishnamurtiho představa meditace se soustřeďuje na základní význam samotného slova. Anglické slovo “meditation” vychází z latinského kořene “med”, což znamená měřit. Sanskrtské slovo pro meditaci, “dhyana”, je příbuzné se slovem “dhyati”, což znamená přemýšlet. Spojíme-li tyto pojmy dohromady, přiblížíme se Krishnamurtiho definici meditace, která spočívá v rozjímání a přemýšlení při zaměření pozornosti na to, co se právě děje.

Krishnamurti tvrdil, že samotný akt meditace stačí k tomu, aby vnesl řád do myšlenkové činnosti, neboť “ve vidění je čin”. V tomto stavu se mysl zklidní, energie se zvýší a začne se rozvíjet něco nového a tvořivého. To má podle Krishnamurtiho mimořádný význam pro celý život.

Opět můžeme najít fyzikální paralelu k tomu, co Krishnamurti říká. Zaneřáděná mysl plná svévolných myšlenek, tužeb, obav a úzkostí se podobá systému s vysokou entropií. Entropie je mírou nahodilosti nebo neuspořádanosti v uzavřeném systému a snižuje energii, která je k dispozici pro práci.

“Práce” se v tomto případě vztahuje ke schopnosti působit změny ve fyzickém prostředí, což se, jak ukazuje Tillerův výzkum, děje prostřednictvím soustředění záměru. Fyzik Tom Campbell ve svém poučném třídílném díle tento koncept značně rozšiřuje a vysvětluje, že v rámci “systému” vědomí “vysoká entropie” odpovídá strachu, zatímco “nízká entropie” odpovídá lásce. Proto se meditace, jak ji definoval Krishnamurti, stává nástrojem, jak vnést řád do myšlenkové činnosti nebo “snížit entropii systému”. To přirozeně vede k větší energii k práci, tj. k soustředěnějšímu záměru, a tím i k větší schopnosti působit změny “tam venku”.

Vrcholem tohoto procesu je zvýšení výkonu. Zdroj této síly vychází z koncepce, že všichni muži a ženy jsou si rovni. To je hluboká pravda, která stojí za Krishnamurtiho tvrzením, že “neexistuje žádná autorita, žádný učitel, žádný mistr ani spasitel”. Každý z nás je tím vším a v danou chvíli vůbec ničím z toho. Všichni jsme schopni a máme právo na realizaci Pravdy, Boha nebo jakkoli jinak to nazvat. Vydat se na cestu je svobodná volba.

Síla podporuje život – povznáší, posiluje a udržuje. Dává nám energii a vitalitu. Je celistvá a úplná, nevyžaduje nic zvenčí. Síla je spojena se soucitem, láskou a jednotou. Síla podporuje tvořivost, léčení a pozitivní pocity. Síla nám umožňuje vytvářet pozitivní změny, abychom mohli plněji vyjádřit své kolektivní božství.

Zatímco síla stojí sama o sobě, aniž by se musela proti něčemu pohybovat, moc se vždy proti něčemu pohybuje. Moc je roztříštěná, a proto musí být neustále zásobována energií. Moc spotřebovává, zatímco síla vytváří. Zatímco moc vyžaduje trvalý příkon, síla působí bez námahy. Třetí Newtonův zákon nás učí, že síla vždy vytváří protisílu, a proto je z definice omezená. Zatímco moc musí bojovat s protikladem, síla zůstává v klidu. Síla působí změnu prostřednictvím svého vlastního pole vlivu, aniž by bylo nutné vynakládat energii.

Moc je spojena s třením a konfliktem. Tento bod asi nejlépe vysvětluje sám Dr. David Hawkins:

” Moc vždy vytváří protisílu; jejím účinkem je spíše polarizace než sjednocování. Polarizace vždy znamená konflikt; její cena je proto vždy vysoká. Protože moc podněcuje polarizaci, nevyhnutelně vytváří dichotomii vítězství/prohra; a protože vždy někdo prohrává, vznikají nepřátelé. Moc, která neustále čelí nepřátelům, vyžaduje neustálou obranu. Obrana je vždy nákladná, ať už na trhu, v politice nebo v mezinárodních vztazích.”

Hawkins, R., D., 1995. Moc versus síla

Přemýšlení o pojmu moci a síly v kontextu současné globální krize nás vede k některým hlubokým závěrům. Za prvé, agendy, které se soustředí na nerovnost, kontrolu, zisk a materiální zisk, jsou vždy poháněny mocí.

Moc je nástroj, který používají ti, kdo nemají sílu. Když jsou vaše motivy v rozporu s dobrem lidstva, když vaše záměry nepodporují život jako takový, jedinou možností je použít moc. Moc zahrnuje nejrůznější způsoby vyvolávání strachu, manipulace, nátlaku a násilí. Moc může fungovat až do určitého bodu, ale jak jsme zjistili, vyžaduje neustálý přísun energie, a proto jsou výsledky dosahovány za určitou cenu. Propagandistické kampaně vyžadují obrovské množství peněz, koordinaci a neúnavnou cenzuru. Povinné očkování vyžaduje úplatky, výhrůžky a utajování nežádoucích účinků.

Tato spotřeba energie je obrovská a hlavně neudržitelná. Protože moc vytváří tření, je třeba jí neustále dodávat více a více energie. Ale s tím, jak moc sílí, sílí i tření. Moc vzhledem ke své polarizační povaze zvyšuje entropii. S rostoucí entropií klesá dostupná energie, až nakonec dojde k zániku hybnosti a celá věc se zastaví.

Zatímco zdroj síly je samozřejmý, nezničitelný a nezpochybnitelný, moc podléhá “dokazování” a vyžaduje neustálé zdůvodňování. Zatímco skutečná síla vychází ze samotného vědomí, moc je řízena egem. Ti, kdo používají moc, aby lidem vnutili svou vůli, vždy podlehnou síle. Jak ukázala historie, všechny totalitní režimy se nakonec zhroutí – ne kvůli nějakému božímu zásahu, ale proto, že každý z nás se narodil s nezcizitelnými právy, která jsou vlastní lidskému stvoření.

Proto je jen otázkou času, kdy transhumanistická síla exploduje. Doba, za kterou k tomu dojde, však závisí na naší schopnosti omezit nepořádek a zvýšit sílu. Vědomí s nižší entropií znamená více energie dostupné pro práci, což vede k větší síle, svobodě, štěstí a lásce. S růstem naší kolektivní síly vytváříme nepohnutelnou zeď schopnou odrazit všechny negativní vlivy a nekalé hrozby.

Na druhou stranu ego-mysl si neustále klade otázky, na které nelze odpovědět, a dělá si starosti o nepravděpodobnou budoucnost. Jak se naše mysl zahlcuje médii plnými strachu, naše síla klesá a my se ocitáme v područí “autorit”.

Bohmův “holografický” vesmír naznačil skutečnou povahu naší reality a Krishnamurti nám ukázal, jak ji realizovat. Odvrátíme-li pozornost od obsahu myšlení a zaměříme-li se na samotný proces myšlení, můžeme v mysli nastolit řád a začít objevovat něco zcela nového.

Tímto způsobem se vymaníme ze stavu strachu a zmatku a přiblížíme se svobodě a jistotě. Výsledkem je nárůst síly. Moc je z definice omezená v tom, čeho může dosáhnout, a proto není otázkou, zda transhumanisté selžou, ale kdy.

Komentáře