Nedávné sankce uvalené na Rusko ukázaly, že jeho role ve světovém ekonomickém řádu je mnohem větší, než se běžně soudí.
Evropská unie se po týdnech intenzivních jednání dohodla na šestém balíčku sankcí vůči Moskvě. Klíčovou součástí je ukončení dodávek ruské ropy dodávané na trh bloku po moři do konce letošního roku.
Podle předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové se tím sníží dodávky z Ruska do EU o 90 % a zbývajících 10 % se sníží v budoucnu.
Ačkoli je procentuální podíl sporný, jako věrohodnější se jeví hodnocení předsedy Evropské rady Charlese Michela, který navrhl zákaz dvou třetin ruských surovin. Pro Rusko byla dosud nejdůležitějším faktorem kvalita, nikoliv kvantita.
Ropovody, na rozdíl od námořních, nelze přesměrovat; zákaz by vedl k vyřazení ropovodu Družba z provozu a ke ztrátě tohoto způsobu distribuce. K tomu nedošlo díky houževnatosti Maďarska, které diskrétně podpořila řada dalších zemí.
V případě tankerů je světový trh s ropou jednotný a zboží se přesune k dalším spotřebitelům, většinou do Asie, pokud nebude zavedeno celosvětové obchodní embargo proti Rusku (což je téměř nemožné).
Cena za barel přitom po oznámení nových opatření dále rostla. Rusko tak bude z hlediska příjmů přinejmenším v nejbližší době nadále profitovat.
Dokonce i se slevami, které získají odběratelé z Asie, jsou si vždy vědomi omezených možností, které mají jejich partneři k dispozici. Časový rámec pro plnou realizaci i dříve dohodnutého řešení Bruselu je však neurčitý.
Vzhledem k nízkému objemu, který je na trhu k dispozici, se odborníci z odvětví obecně shodli, že v EU nyní neexistuje náhrada za ruskou ropu. V důsledku toho nelze vyloučit, že poté, co hlasitá politická prohlášení zmizí z titulků novin, dojde k opatrné a pomalé implementaci. V každém případě je nejzajímavější složkou tohoto příběhu strategická, nikoliv taktická stránka.
Předpokládejme, že EU si stanoví jasný politický cíl zastavit energetickou spolupráci s Ruskem a že tento cíl lze ve střednědobém horizontu realizovat. Jaký dopad by to mělo na světový řád?
Proces fragmentace, který již probíhal, se v posledních měsících zrychlil a nabyl lavinovitého charakteru. Energetická struktura Eurasie by se mohla dramaticky změnit, pokud se naplní hesla EU (a postupné ukončení těžby uhlovodíků, včetně plynu, bylo slibováno dávno před ukrajinským konfliktem).
Od 60. let 20. století byla geopolitická architektura kontinentu založena na rostoucí spolupráci v oblasti ropy a plynu mezi (nyní již bývalým) SSSR a západní Evropou.
Čína, která byla nepřátelská vůči Sovětskému svazu a ve všech směrech vzdálená Evropě, byla dlouho vesmírem sama pro sebe, ale počínaje 70. lety se začala otevírat světu, nejprve politicky, poté obchodně, přičemž se soustředila na Spojené státy.
Tyto procesy se po skončení studené války staly organickými aspekty globálního řádu s myšlenkou, že nakonec vznikne celosvětový systém vzájemné ekonomické závislosti. Ve skutečnosti nyní nastane pravý opak.
Ačkoli je to z ekonomického hlediska zcela nepraktické a obecně nevýhodné, EU se snaží vědomě usilovat o to, aby se zbavila ruských surovinových zdrojů.
Vlastní zdroje (nejlépe obnovitelné technologie) a další zdroje, nejspíše ze Spojených států a Blízkého východu, by měly stačit. Ponechme prozatím stranou otázku spolehlivosti a nákladové efektivnosti alternativ a předpokládejme, že v případě pevného politického rozhodnutí budou státy EU ochotny zaplatit více a převzít další rizika.
Až Rusko vybuduje potřebnou infrastrukturu, budou přebytečné ruské zdroje proudit na asijské trhy – ropa okamžitě, plyn za několik let. Asijské země mají z tohoto vývoje radost, protože nyní budou mít výhodu, kterou dosud měla Evropa:
Dostupnost velkých, spolehlivých a obecně levných dodávek surovin. Kromě toho, zatímco se Rusko přizpůsobuje měnícím se okolnostem, existuje možnost hledat výhodnější podmínky ve srovnání s obecným mezinárodním scénářem, zejména v blízké budoucnosti. Pokud se navrhovaná strategie stane skutečností, proces de-globalizace se urychlí.
V posledních měsících se ukázalo, že role Ruska ve světovém hospodářském řádu je mnohem větší, než se běžně soudí.
Od konce dvacátého století se euroasijské zdroje, z nichž většina se nachází v Rusku nebo závisí na jeho dopravních a logistických schopnostech, staly klíčovým pilířem rozvoje pro přední světové hráče. Jiná věc je, zda Moskva tuto roli zvládla obratně a prozíravě.
I po hypotetickém „rozvodu“ s Evropou a „sňatku“ s Asií bude stále aktuální. Na druhou stranu změna politické rovnováhy v Eurasii bude mít dopad na celý světový řád, a to nikoli ve prospěch těch, kteří z něj donedávna nejvíce těžili. V této souvislosti bude zajímavé sledovat, zda západní představitelé budou tento proces nadále podporovat, nebo zda pravděpodobný politický otřes v blízké budoucnosti povede k rozvoji sil s jiným názorem.
