Světová zdravotnická organizace („WHO“) předloží ve dnech 27. května až 1. června v Ženevě svému řídícímu orgánu, Světovému zdravotnickému shromáždění, ke schválení dva nové texty.
Nová pandemická smlouva potřebuje ke schválení dvoutřetinovou většinu a v případě, že bude přijata, vstoupí v platnost po 40 ratifikacích. Změny Mezinárodních zdravotnických předpisů („IHR“) mohou být přijaty prostou většinou a budou závazné pro všechny státy, pokud do konce roku nezaznamenají výhrady.
WHO popisuje IHR jako „nástroj mezinárodního práva, který je právně závazný“ pro 196 smluvních států, včetně 194 členských států WHO, i když hlasovaly proti. V tom spočívá její příslib i hrozba.
Nový režim změní WHO z technické poradní organizace na nadnárodní orgán veřejného zdraví, který bude vykonávat kvazilegislativní a výkonné pravomoci nad státy; změní povahu vztahů mezi občany, obchodními podniky a vládami na domácí úrovni a také mezi vládami a jinými vládami a WHO na mezinárodní úrovni; a přesune místo lékařské praxe z konzultace lékaře s pacientem na klinice na byrokraty veřejného zdraví v hlavních městech a v ústředí WHO v Ženevě a jejích šesti regionálních kancelářích.
Od net zero až po masovou imigraci a politiku identity – elita „expertokracie“ se spojuje s globální technokratickou elitou proti většinovému národnímu cítění. Covidova léta dala elitám cennou lekci, jak vykonávat účinnou společenskou kontrolu, a hodlají ji uplatnit ve všech sporných otázkách. V tomto světle je třeba chápat i změny v architektuře globálního řízení zdravotnictví. Představují transformaci národního bezpečnostního, administrativního a dozorového státu v globalizovaný stát biologické bezpečnosti.
Změny IHR rozšíří situace, které představují mimořádnou situaci v oblasti veřejného zdraví, udělí WHO další pravomoci v oblasti mimořádných situací a rozšíří povinnosti státu vybudovat „základní kapacity“ dozoru pro odhalování, posuzování, oznamování a hlášení událostí, které by mohly představovat mimořádnou situaci.
Dosavadní formulace „měl by“ je na mnoha místech nahrazena imperativním „musí“, nezávaznými doporučeními s tím, že se země „zavážou pokyny“ dodržovat. A „plné respektování důstojnosti, lidských práv a základních svobod osob“ bude změněno na zásady „spravedlnosti“ a „inkluzivity“ s rozdílnými požadavky na bohaté a chudé země, odvádění finančních prostředků a farmaceutických výrobků z průmyslových do rozvojových zemí.
S modelem financování, kdy 87 % rozpočtu pochází z dobrovolných příspěvků bohatých zemí a soukromých dárců, jako je Gatesova nadace, a 77 % je určeno na jimi určené činnosti, se WHO fakticky stala systémem globálního mecenášství v oblasti veřejného zdraví.
Podle organizace Human Rights Watch se tento proces „neúměrně řídil požadavky korporací a politickými postoji vlád zemí s vysokými příjmy, které se snaží chránit moc soukromých subjektů ve zdravotnictví včetně farmaceutického průmyslu.“
Obětí tohoto nedostatku odpovědnosti, který je v rozporu s pravidly „catch-22“, se stanou lidé na celém světě.
Velkou část nové sítě dozoru v modelu rozděleném na období před, v a po pandemii budou zajišťovat soukromé a korporátní zájmy, které budou profitovat z masového testování a farmaceutických zásahů. Článek 15.2 návrhu smlouvy o pandemii vyžaduje, aby státy zřídily „systémy odškodnění za újmu způsobenou očkováním bez zavinění“, čímž se velkým farmaceutickým společnostem přiznává imunita vůči odpovědnosti, čímž se kodifikuje privatizace zisků a socializace rizik.
Změny by udělily mimořádné nové pravomoci generálnímu ředitelství WHO a regionálním ředitelům a pověřily vlády, aby prováděly jejich doporučení. To povede k výraznému rozšíření mezinárodní zdravotnické byrokracie v rámci WHO. Například nové výbory pro provádění a dodržování předpisů; přesun těžiště z běžných smrtelných nemocí na relativně vzácné pandemické epidemie (pět včetně Covidu za posledních 120 let); a WHO získá pravomoc směřovat zdroje (peníze, farmaceutické výrobky, práva duševního vlastnictví) k sobě a k jiným vládám v rozporu se svrchovanými a autorskými právy.
Nový režim má navíc za cíl eliminovat transparentnost a kritickou kontrolu tím, že kriminalizuje jakýkoli názor, který zpochybňuje oficiální narativ WHO a vlád, a tím je povyšuje na dogma. Smlouva o pandemii vyzývá vlády, aby se vypořádaly s „infodemokratickými“ falešnými informacemi, misinformacemi, dezinformacemi, a dokonce i s „přílišným množstvím informací.“ To je cenzura.
Změny jsou snahou o upevnění a institucionalizaci modelu politické, sociální a informační kontroly, který byl s velkým úspěchem vyzkoušen během Covidu. Řízení pandemií během Covidu a v budoucích mimořádných situacích je ohrožením některých základních ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv týkajících se soukromí, svobody názoru a projevu a práva na práci, vzdělání, pokojné shromažďování a sdružování.
Nejhorší je, že vytvoří zvrácenou motivaci: vznik mezinárodní byrokracie, jejíž účel, existence, pravomoci a rozpočty budou záviset na častějším vyhlašování skutečných nebo očekávaných ohnisek pandemie.
Výše uvedený text je převzat z článku „WHO chce vládnout světu“ od Rameshe Thakura. Thakur, vedoucí vědecký pracovník Brownstone Institute, je bývalým asistentem generálního tajemníka OSN a emeritním profesorem na Crawford School of Public Policy na Australské národní univerzitě. Celý článek si můžete přečíst ZDE.
Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.
