V roce 1929 se v Istanbulu našla neúplná mapa z roku 1513, na které byla zakreslena Jižní Amerika a Afrika v relativně správných zeměpisných délkách. Když vezmeme v úvaze kartografické znalosti lidstva v 16. století, vznik takovéto mapy by neměl být možný. Nejnovější výzkumy dokázali, že podobné mapy existují po celém světě.
Autorem konstantinopolské mapy byl jistý Turek, admirál „Reis“ Piri Ibn Hadži Memmed. V poznámkách přiložených k mapě admirál tvrdí, že některé z dvaceti map, ze kterých čerpal při práci, pocházejí z doby Alexandra Velikého (zdá se, že podobnost použitých jednotek míry s těmi, které používali Féničané a Kartaginci, potvrzuje jeho slova) a že některé zase vznikly pomocí matematických výpočtů.
Záhadná mapa
V 50. padesátých letech se kopie mapy dostala k jistému Američanovi, kapitánu Mallerymu, považovanému za specialistu v dané oblasti: byl přesvědčený o správnosti svého tvrzení, že na mapě je část Antarktidy, kontinentu ležícího pod ledem 10 000 let, který Evropané znají až od 19. století… Dokument potom spolu se svými studenty zkoumal další odborník profesor Hapgood. Po několika měsících dospěl k podobnému závěru: podle něj Piri Reis zakreslil do mapy geografické detaily, které byly tehdy zcela neznáme.
Čtení mapy
Při zpracovaní mapy není použitý systém zeměpisných délek a šířek, ale tzv. systém „osmi větrů“, vytvořený pomocí kompasu a fungující na principu centrování různých častí mapy do bodů, ze kterých vějířovitě vycházejí čáry, svírající úhel 22,5 stupňů. Po několik let trvajících výzkumných prácích a překonání nespočetných technických problémů, se profesoru Hapgoodovi a jeho týmu podařilo přenést mapu do současných zeměpisných měřítek. Ukázalo se, že Piri Reis neudělal nic jiného, než že pouze vylepšil časti starších středověkých námořních map,
ale ne vždy byly kusy map zpracované na stejné úrovni. Například některé z nich byly špatně orientované. Piri Reis nepoznal krajiny zakreslené na mapě, a tak udělal několik hrubých chyb: Amazonka je zanesená na mapu dvakrát, chybí na ní tři jasně určené časti východního pobřeží Jižní Ameriky. Západní část kontinentu prakticky úplně chybí, krom časti, dost přesně zaznamenávající chilské pobřeží, která sem byla přilepená náhodou. Část mapy zachycující Karibik a východní pobřeží Střední Ameriky je velmi nejasná a špatně orientovaná. Po určení a opravení chyb najdeme na mapě udivující detaily.
Falzifikát nebo dědictví starobylých pramenů?
Evropský a africký kontinent jsou zakreslené s mimořádnou přesností, zdá se však, že ne na základe dobových poznatků, které nezahrnovaly výpočet zeměpisné délky. V Americe je velký ostrov Marajo, ležící v ústí Amazonky, zakreslen celkem přesně: k jeho objevení však došlo až v roce 1543 a kartografové z konce 16. století, Mercatora nevyjímaje, ho zakreslovali velmi nepřesně. Na mapě jsou zakreslené i Andy, hory byly v časech Piriho Reisa neznámé, a ve výzdobě mapy figuruje lama, přestože Evropané v té době toto zvíře ještě neznali. Jsou zde i Kalvínské ostrovy, objevené až v roce 1592.
Mapa obsahuje mnohé dalších vzrušujících detailů, které svědčí o starobylosti pramenů, použitých při její tvorbě. Jen kousek nad rovníkem jsou dva velké ostrovy, které dnes neexistují (lokalizace jednoho z nich odpovídá poloze podmořské plošiny, ležící při ostrovech svatého Petra a svatého Pavla). Určitě není třeba dodávat, že v té době nikdo nic netušil o existenci podmořských pohořích. Další ostrovy najdeme na jižním póle: protože jsou ukryté pod ledovcem, dozvěděli jsme se o nich až roku 1958. Mapa tureckého admirála a mnohé další, které „nemohly vzniknout“ ve středověku, jsou, podle slov některých autorů, zpracované podle prastarých dokumentů z Alexandrijské knihovny: zdá se, že vypovídají o tom, že ostřílení mořeplavci obeplouvali zeměkouli už před 10 000 lety a svoje mapy zpracovali v dobách, kdy Evropa byla ještě v prehistorickém stádiu vývoje.
Práce kartografů si vyžaduje společnost na určitém stupni vývoje, která má dobré loďstvo, ovládá způsob určování zeměpisných šířek a délek a může vysílat cestovatele na daleké výpravy. Možná takovou civilizací byla bájná Atlantida, která se pod rozličnými jmény vynořuje z minulosti všech starověkých civilizací. Mapy, o kterých je tu řeč, zkoumaly a porovnávaly kartografické instituce. Nacházíme je i v atlasech, například v Nordenskjöldově atlase (1889). Skeptici raději přechází tuto záležitost bez povšimnutí. To však není případ Paula-Émila Victora, který si v 50. letech všiml, že další problematická mapa od Itala Zena, vytvořená na konci 14. století, má několik storočí náskok před jeho objevem, který se mu podařil někdy mezi rokem 1949 a 1951.Jde o skalní podzemní prostory Grónska…
Území ležící pod ledem
Část mapy Orontea Finaea (1531) zaznamenává s neuvěřitelnou přesností Antarktidu, z jedné části osvobozenou zpod ledu, to znamená v takové podobě, jakou musela mít okolo roku 4000 př. n. l. Její nádherná reprodukce se nachází v Atlase švédského cestovatele Nordenskjölda, vydaném 69let před prvním zjištěním skutečných obrysů Antarktidy. Zenova mapa (1380, překopírovaná okolo roku 1558) zas zachytává Grónsko, částečně zbavené ledové pokrývky.
Návrat do Ameriky
Hadži Ahmed na svojí mapě světa z roku 1559 dává záhadnou a velmi moderní podobu oběma částem amerického kontinentu. Obrysy dnešních Spojených států amerických jsou v ní reprodukované s takovou přesností, jaké dosáhli kartografové až v 18. století.
Afrika a Dálný východ
V roce 1502 De Carneiro nakreslil mapu, která zachycuje celé pobřeží Afriky, přestože jeho současníci měli o těchto územích jen jakousi představu. V roce 1510 další Portugalec, Jorge Reinel, zakreslil s nevysvětlitelnou přesností Indický oceán, i když za jeho života ještě nebol znám způsob výpočtu zeměpisných délek. Čína je zas věrně zachycená na dobové mapě z roku 1137, vyryté do kamene, která mohla vzniknout jen za pomoci moderní sférické trigonometrie.
Záhada se týká i Evropy
Ibn ben Zara (1487) a Benincasa (1508), arabský a portugalský kartograf, zachycují na mapách
severní Evropu pokrytou ledem, podobným tomu, který tu byl okolo roku 12 000 př. n. l… A některé mapy, například od Dulcerta (1339), vypadají jako kopie dnešních map, přičemž vznikli v době, kdy se autentická středověká kaligrafie vyznačovala bohatou fantazií svých tvůrců. Někteří kartografové, jako Švéd Nordenskjöld, byli přesvědčení, že „modelové“ mapy, pocházející z hlubin věků, byly nalezeny a překopírovány středověkými kartografy ve 12. století.
