Vzhledem k tomu, že se náš svět řítí ke katastrofě v podobě jaderné války, nikdy nebylo více zapotřebí nové globální rovnováhy, odmítnutí velmocí, válek, vykořisťování a agrese.
Nyní více než kdy jindy musíme odmítnout brutální unipolární agendu Spojených států, rozdělení světa mezi nepřátelské mocnosti a potlačování práv mnoha lidí v zájmu několika málo. Nikde to není zřetelnější než v případě vlastnictví jaderných zbraní: tyto ultimátní zbraně hromadného ničení vlastní pouze devět států, které však mohou svým jaderným terorem držet zbytek světa v šachu.
Boj za skutečně multipolární svět, v němž by byli v souladu pouze lidé na celém světě, nikoli vojenské bloky, má za cíl mír a odzbrojení: to platí dnes stejně jako před 60 lety, kdy bylo založeno Hnutí nezúčastněných zemí (NAM). Zakladatelé hnutí se kromě odporu ke kolonizaci a ekonomické podřízenosti zasazovali o sebeurčení a rovnost ve vztazích mezi státy a shodli se také na odporu k vojenským blokům, na svém závazku ke světovému míru a na velmi silném prosazování globálního jaderného odzbrojení. Toto téma zůstalo od té doby neměnné a země globálního Jihu dnes nadále stojí v čele globálních odzbrojovacích iniciativ.
Prakticky celý globální Jih se sám organizuje do mezinárodně uznávaných zón bez jaderných zbraní, které vznikly v 60. letech 20. století. V roce 1968 vytvořilo 20 zemí Latinské Ameriky zónu bez jaderných zbraní a zřeklo se pořizování a umístění jaderných zbraní na svém území. Signatáři této smlouvy, smlouvy z Tlatelolca, rovněž souhlasili s jurisdikcí Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) nad svými jadernými zařízeními. Na oplátku se jaderné státy zavázaly, že nepoužijí jaderné zbraně ani nebudou hrozit jejich použitím proti žádnému ze signatářských států. Smlouva z Rarotongy byla podepsána v roce 1985 a zakazovala používání jaderných výbušných zařízení v jižním Tichomoří a rovněž zakazovala testování a používání jaderných výbušných technologií. Africká zóna bez jaderných zbraní byla formalizována v roce 1996 podpisem smlouvy z Pelindaby poté, co Jihoafrická republika odzbrojila své jaderné zbraně z dob apartheidu.
V oblasti odzbrojení došlo k silnému regionálnímu rozvoji, který vedl globální Jih, ale byly – a stále jsou – činěny i celosvětové pokusy. Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT), která byla sjednána v 60. letech 20. století a vstoupila v platnost v roce 1970, byla z velké části iniciována Indií s cílem dostat pod kontrolu šíření jaderných zbraní a spirálovitě rostoucí arzenály. Indie i Pákistán se k NPT odmítly připojit s tím, že smlouva zakotvuje v zákoně systém „kdo má a kdo nemá“, tedy systém dvojích standardů. Obě země bohužel pokračovaly v testování a vývoji vlastních arzenálů. Pointa však byla správná – jaderné státy nedodržely své závazky odzbrojit v rámci NPT. Následně se totiž pokusily reinterpretovat NPT tak, že jim umožňuje jaderné zbraně si ponechat.
V prvních letech 21. století se americký prezident George W. Bush a britský premiér Tony Blair v souvislosti s takzvanou „válkou proti terorismu“ pokusili změnit mezinárodní právní rámec upravující jaderné zbraně. Snažili se zvrátit požadavek odzbrojení a zaměřili se na to, aby jaderné zbraně nezískalo více zemí.
Jejich cílem bylo reinterpretovat smlouvu o nešíření jaderných zbraní tak, aby legitimizovala držení zbraní stávajícími jadernými státy, a zároveň ji použít jako ospravedlnění konfrontace se státy obviněnými z šíření jaderných zbraní. Tvrdili, že je zapotřebí nový dokument, který by odrážel drastické změny v podmínkách mezinárodní bezpečnosti, včetně útoků z 11. září 2001.
Skutečnost byla taková, že USA a Velká Británie zkoumaly nové zbraně a byly by připraveny je použít i proti nejadernému státu, stejně jako vyvíjely zbraně pro konfrontaci s mocnějšími státy, jako je Rusko nebo Čína. To bylo skutečnou hnací silou šíření jaderných zbraní spolu s odhodláním USA učinit z Izraele jediný jaderný stát na Blízkém východě.
Nová cesta
Právě frustrace z NPT vedla v roce 2013 k založení Humanitární iniciativy pro důsledky jaderných zbraní. Tato iniciativa se dočkala svého naplnění v podobě Smlouvy o zákazu jaderných zbraní (TPNW), která vstoupila v platnost v lednu 2021.
Smlouva poprvé staví jaderné zbraně mimo zákon a zakazuje vývoj, držení a rozmísťování jaderných zbraní zúčastněnými státy.
V současné době je smlouva právně závazná pro 61 států a mnoho dalších se k ní připojuje. Země globálního Jihu stojí v čele úsilí o dosažení této smlouvy; uvědomují si, že jakékoli použití jaderných zbraní státy globálního Severu katastrofálně ovlivní jejich vlastní obyvatelstvo, půdu a produkci potravin. Stejně jako vždy zastávaly postoj, že jakékoli vlastnictví jaderných zbraní je nepřijatelné; pokud jde o jaderné zbraně, žádné ruce nejsou bezpečné.
Pozoruhodnou novinkou je, že smlouva signatářům ukládá také povinnost pomáhat obětem použití a testování jaderných zbraní. Vyžaduje sanaci životního prostředí na územích kontaminovaných jadernými zkouškami. Výslovně také uznává nepřiměřený dopad činnosti jaderných zbraní na domorodé obyvatelstvo, a to kvůli výběru koloniálních jaderných mocností pro jejich testovací místa. Například mnoho britských testů bylo provedeno na území australských prvních lidí v Emu Field a Maralinga, čímž byly kontaminovány velké části jižní Austrálie. Francie prováděla jaderné testy ve svých bývalých koloniích, včetně 17 v Alžírsku a 193 ve Francouzské Polynésii. Tyto historické křivdy je třeba napravit.
Iniciativy světové většiny za mír a odzbrojení ukazují, že jiný svět je možný. Válka je strašná. Ve všech válkách lidé trpí a následky války trvají po celé generace. Budoucnost nespočtu lidí je zničena, jak vidíme na Ukrajině, v Afghánistánu, Palestině, Jemenu, Libyi, Sýrii, Iráku a Sahelu. Prioritami lidstva jsou boj proti nerovnosti a chudobě, řešení klimatické krize a rozšíření přístupu ke zdravotní péči a vakcínám. Masivní výdaje států na vojenskou výrobu a ničení jsou zločinným plýtváním zdroji. Vojenské aliance naše problémy nevyřeší, ale dialog, demilitarizace a mezinárodní spolupráce ano.
