Kromě škod na Ukrajině má válka značné ztráty i ve zbytku Evropy, protože kontinent přichází o své nejkonkurenceschopnější dodávky energie, což ohrožuje výrobní náskok regionu a urychluje inflační vlnu, která prostřednictvím vyšších nákladů na energie vážně ovlivní blahobyt jeho obyvatel v nadcházející zimě.
Evropa se již léta snaží diverzifikovat své energetické zdroje, ale od začátku války na Ukrajině neměla komplexní pohotovostní plán, jak čelit dopadům náhlého přerušení přístupu k ruské ropě a plynu. Evropští politici hrubě přeceňovali substituční potenciál jiných zdrojů energie (např. LNG) a čelí nutnosti přijmout alternativy, které byly ještě nedávno považovány za politicky nepřijatelné, jako např. obnovení těžby uhlí v Německu.
Jak k tomuto hrubému přehmatu došlo? Je zřejmé, že evropské vedení nebylo schopno předvídat skutečné ekonomické důsledky ekonomické války rozpoutané proti Rusku v Evropě i mimo ni. Jedním z vysvětlení odvahy a sebevědomí, které provázely evropské vystupování proti Rusku na začátku války, bylo pevné přesvědčení, že kombinace protiruských sankcí a vojenské podpory Ukrajiny způsobí výrazné oslabení politického, sociálního a vojenského postavení Ruska, což povede k jeho porážce. To vysvětluje například odvážná prohlášení, že válka bude vyřešena pouze v terénu, jak to v březnu sebevědomě prohlásil představitel EU pro zahraniční věci.
Lze tvrdit, že nesprávný odhad výsledku války má své kořeny v chybných americko-britských zpravodajských informacích, které předpovídaly porážku Ruska prostřednictvím ekonomické války, a tedy omezený dopad sankcí na Evropu. To, že se tak nestalo, nyní přimělo evropské vedení k tomu, aby se snažilo najít řešení. Mezitím již dochází k politickým důsledkům, přičemž nejviditelnějšími oběťmi jsou premiéři Velké Británie a Itálie, kteří se stali oběťmi vnitropolitických událostí, jež rozpoutaly jejich vlastní ruské sankce. Důležitější je, že se nezdá, že by zbývající evropské vedení (v čele s von der Leyenovou, Macronem a Scholzem) bylo ochotno změnit kurz, aniž by ztratilo značnou důvěryhodnost.
Na druhou stranu se stále hlasitěji ozývají nesouhlasné a neortodoxní evropské politické názory, jako například nedávný projev maďarského premiéra Orbána, v němž odvážně zmínil, že ruské sankce a vyzbrojování Ukrajiny selhaly, Ukrajina nemůže vyhrát válku, čím více zbraní půjde na Ukrajinu, tím více území ztratí, a že Západ by měl přestat vyzbrojovat Ukrajinu a zaměřit se na diplomacii.
Jádrem současných problémů Evropy je její neschopnost vyvážit své hospodářské a bezpečnostní zájmy dostatečnou mírou autonomie, aby se mohla starat o své vlastní zájmy. Evropská nejednoznačnost není nová, má své kořeny v architektuře po druhé světové válce a po rozpadu Sovětského svazu a ve vztahu k Ukrajině se projevila v neschopnosti prosadit minské dohody, které jasně nabízely rusko-ukrajinskou mírovou cestu, ale Francie a Německo je nebyly schopny prosadit kvůli neúnavnému tlaku USA a Ukrajiny.
Zdá se, že pouze výrazné politické změny v důležitých evropských zemích – jmenovitě ve Francii, Německu a Itálii – umožní smysluplnou změnu kurzu ze současné cesty konfrontace s Ruskem a v konečném důsledku ekonomické sebedestrukce. V opačném případě bude jakákoli politická iniciativa směřující k řešení války ponechána v rukou Ruska a Spojených států a v takovém případě nebude žádná trvalá dohoda zohledňovat evropské zájmy. Bylo by tragické, kdyby se klíčový evropský problém, jakým je válka na Ukrajině, nakonec vyřešil prostřednictvím jednání euroasijské a americké mocnosti.