Rada EU vs. Komise: Ruce pryč od národního státu!

Předsedkyně von der Leyenová zapomíná, že má být služebnicí členských států EU, nikoli nejvyšší vládkyní Evropy.

Evropské volby možná změnily poměr sil v Parlamentu a naznačily nevyhnutelný rozpad „centristické“ koalice establishmentu. Největší bitva o budoucnost Evropy se však neodehraje mezi soupeřícími bloky europoslanců, ale mezi Evropskou radou složenou z předsedů vlád členských států a Evropskou komisí. Tedy bitva mezi demokraticky zvolenými, suverénními národními vládami a nevolenou, globalistickou byrokracií Bruselu.

I v tomto smyslu byl loňský rok zlomový. Evropské vlády se poučily z voleb do EU a začaly se orientovat doprava. To se projevuje především upuštěním od přehnaně horlivé klimatické politiky a příslibem tvrdšího postoje k migraci – dvěma nadnárodním tématům, která měla na výsledek voleb zřejmě nejzásadnější vliv. Následně začali tlačit Komisi ke korekci kurzu i na úrovni EU.

Je příznačné, že navzdory přijetí Paktu o migraci jen několik týdnů před volbami – stěžejního politického balíčku, na němž se pracovalo deset let a který měl být konečným řešením všech Evropských problémů s migrací – začal podzim summitem Evropské rady, který požadoval zcela jiný přístup. Stejné členské státy, které v květnu pomohly prosadit pakt proti suverenistické opozici, najednou začaly požadovat posílení vnějších hranic, zefektivnění deportací a dokonce zřízení deportačních center ve třetích zemích (po vzoru Itálie a Albánie) – tedy všechno to, na čem konzervativci trvali, že v paktu chybí.

Zdá se, že Komise předsedkyně Ursuly von der Leyenové na tuto výzvu ochotně, až podezřele, reaguje. Slíbila, že její nová „směrnice o navracení“, doplňující právní předpis k Paktu, bude hlavní prioritou nové Komise. Rada by měla mít návrh na stole již v únoru, včetně návrhu o „návratových centrech“ ve třetích zemích, což je poněkud ironické, neboť levicoví soudci postavili Meloniovou vládu před soud EU kvůli Italské pilotní verzi.

Nezbývá než pochybovat o upřímnosti těchto snah členských států vedených establishmentem a Komisí von der Leyenové. Proč by měli ti, jejichž dlouhodobá politika otevřených dveří způsobila migrační krizi v Evropě, najednou věřit, že problém vyřeší? Lze vůbec zalátat tak zásadně chybný balíček, jako je migrační pakt, aby splnil očekávání voličů? Skupina europoslanců Patrioti pro Evropu si to nemyslí a místo toho vyzvala k úplnému zrušení paktu a k novému začátku a vytvoření migrační politiky EU, která by skutečně odrážela měnící se politickou realitu na kontinentu.

Podle nich by Brusel měl členským státům přinejmenším umožnit, aby si zajistily výjimky a prosazovaly to, co je pro ně nejlepší (jak o to již požádaly Nizozemsko a Maďarsko). Možnost kontrolovat své vlastní hranice by měla být v demokratické Evropě naprostým minimem, ale mezi Bruselskými elitami, které nejsou zvyklé přijímat „ne“ jako odpověď, je výjimka stále považována za tabu.

Problémem je, že skuteční konzervativci stále ovládají příliš málo křesel v Radě, než aby mohli brzy dosáhnout smysluplné změny. To se však v příštích letech pravděpodobně změní. Mezi vzestupem Národního sjednocení ve Francii, AfD v Německu, FPÖ v Rakousku a tuctu dalších, které se staly jedněmi z nejpopulárnějších stran ve svých zemích, je jen otázkou času, kdy uvidíme zvolení dalších suverénních vlád. Proto můžeme očekávat, že se Rada bude i nadále posouvat směrem doprava – jak volbou konzervativnějších lídrů, tak tím, že se středopravicové strany budou snažit vypadat pravicověji, aby si zachovaly svůj domácí význam – a že bude nadále tlačit na Komisi, aby v klíčových legislativních otázkách činila další ústupky.

Osobní styl vedení královny Ursuly stále více zkouší trpělivost Rady.

Neustále bojuje s transparentností, přičemž Pfizergate je nejkřiklavějším, ale zdaleka ne jediným příkladem. Případ „zmizelých“ textových zpráv von der Leyenové generálnímu řediteli společnosti Pfizer Albertu Bourlovi – označovaný za největší korupční skandál v dějinách EU – se však zdá být problémem, kterému se bojí čelit nejvíce. Von der Leyenová se nechala krýt Parlamentem, pravděpodobně tlačila na soudy, aby odložily její slyšení před jejím znovuzvolením, odvolala se proti rozhodnutí Evropského soudního dvora, který jí nařídil dokumenty zveřejnit, a prostě ignorovala nesčetné výzvy odcházející ombudsmanky EU Emily O’Reillyové, aby se přiznala. Možná právě nadšení O’Reillyové pro dodržování demokratických standardů v exekutivě přispělo k tomu, že se koalice Ursula rozhodla vybrat jako jejího nástupce bývalého ministra spravedlnosti spojeného s Evropskou lidovou stranou von der Leyenové – prvního politika, který se této funkce ujal po více než dvaceti letech.

Vedoucím představitelům v Radě však stále více vadí, že von der Leyenová zřejmě zapomíná, že není nejvyšší vládkyní EU, ale šéfkou instituce EU, která by měla být podřízena členským státům – a nikoli naopak.

Modus operandi šéfky Komise, která sama přijímá rozhodnutí a prezentuje je jako uskutečněná fakta, aby zpětně podpořila konsensus, by mohl zůstat nezpochybněn, když se očekává, že proti nim budou vystupovat pouze menší členské státy. Jakmile však dojde k nějakému významnému nesouhlasu mezi těmi většími, jako je Francie nebo Německo, okamžitě se ukáže, že opět překročila hranici. K významným příkladům z loňského roku patří jednostranné uvalení cel na dovoz elektromobilů z Číny, což rozzlobilo Berlín, a schválení dohody Mercosur o volném obchodu s Latinskou Amerikou při současném ignorování Paříže.

To jsou jen příznaky většího problému, který se stává stále častějším. Ponížit ubohého Francouzského prezidenta je jedna věc, snažit se komandovat 27 zemí je věc druhá. Proto bylo podle diplomatů hlavním tématem diskuse na okraj posledního summitu Rady EU to, jak skoncovat s tímto měkkým zneužíváním moci a vrátit von der Leyenovou na její místo.

To však nebude snadné a členské státy se musí připravit na další útoky na svou suverenitu ze strany von der Leyenové a Komise. Za prvé, hlavní debata tohoto mandátu se bude týkat změn smluv a reforem, včetně zrušení práva veta členských států v Radě – které elity EU prezentují jako naprosto nezbytné pro vyhovění Ukrajině a dalším kandidátským zemím – a které se snaží zásadně změnit poměr sil ve prospěch Bruselu a velkých států. Tento „tichý převrat“, jak jej někteří nazývají, předpokládá kvazifederalistickou strukturu, v níž by členské státy neměly větší moc než například kanton ve Švýcarsku, kde by vládla nikým nevolená oligarchie bez většího demokratického dohledu.

A pokud se podíváte na to, jak Brusel pod vedením von der Leyenové v posledních pěti letech fungoval, je jasné, že postavit se těmto změnám bude obtížnější, než se zdá, jakkoli mohou znít pobuřujícím způsobem. Během celého minulého mandátu von der Leyenová prokazovala výjimečnou schopnost chopit se krizí – jako byl COVID-19 nebo válka na Ukrajině – a využít je k jednostrannému rozšíření vlastní moci na úkor členských států, které buď zmateně stály stranou, nebo jásaly, když byla postupně narušována jejich suverenita. Není pochyb o tom, že tento přístup ještě zdvojnásobí, pokud k tomu dostane příležitost, což je v této geopoliticky nestabilní době jen otázkou času.

Když říkají, že „EU nepřežije, pokud se do roku 2030 nezreformuje“, skutečně se obávají, že volby v roce 2029 jejich imperiální projekt nadobro zastaví, pokud své plány neprovedou dříve, než bude pozdě. Ve skutečnosti může EU přežít jako hodnotný subjekt pouze tehdy, pokud obnovíme demokratickou kontrolu projevující se suverenitou členských států. Semínka této revoluce byla zaseta po celém kontinentu a mohla by dozrát do konce desetiletí – proto bruselská elita udělá vše pro to, aby během tohoto mandátu upevnila svou moc.

Naším úkolem pro rok 2025 a další období je rozhodně se postavit proti těmto centralizačním snahám a pokračovat v boji za suverenitu členských států a skutečné demokratické zastoupení. Suverénní členské státy musí vydržet, dokud v Radě nepřekročí kritickou hranici, zatímco občané musí od svých „středopravicových“ vlád nadále požadovat skutečné změny, a ne jen symbolické ústupky, které mají udržet populistické vyzyvatele na uzdě. Bruselský antidemokratický „střed“ možná prozatím oddálil svůj pád, ale skutečná bitva o budoucnost Evropy právě začala.

Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.

Zdroj