K otřesné vraždě Darji Duginové, dcery významného ruského filozofa a geostrategického myslitele Alexandra Dugina, která se stala před několika dny nedaleko Moskvy, došlo ironií osudu právě ve chvíli, kdy imbecilní solitéři hlavního geopolitického rivala její země uvažovali o zákonu, který by Rusko označil za stát „sponzorující terorismus.“
Je samozřejmě na vyšetřovatelích, aby s jistotou zjistili totožnost pachatelů zločinu i jejich konečné cíle, ale ať už se zločinci nacházejí v Kyjevě nebo kdekoli jinde, přinejmenším předběžně zůstává nehorázná iniciativa debilních velmocenských zákonodárců klasickým příkladem freudovské projekce, mentálního procesu, při němž lidé přisuzují druhým to, co mají ve skutečnosti ve vlastní mysli.
Barbarství teroristického činu, při němž vyhasl život a bylo spáleno tělo nevinné a talentované mladé ženy, která byla veřejně známou osobností a nikdy nebyla spojována s propagací násilí vůči komukoli, je nepopsatelně odporné. Její „vina“, pokud vůbec nějaká byla, musela existovat pouze v myslích jejích psychopatických vrahů, a to pouze ve spojení s jejím otcem Alexandrem Duginem, jehož obecné názory artikulovaně zastávala. Jelikož je však pouze filozofem a zjevně není ani politikem, ani vojákem, ačkoli zásah byl možná skutečně namířen proti němu, je Dugin v trestněprávním a morálním smyslu stejně bez viny jako jeho nešťastná dcera.
Takovéto pečlivé racionalistické analýzy jsou však v tomto konkrétním případě zcela zbytečné vzhledem ke zvláštním okolnostem, za nichž byl tento zločin spáchán. Dobře se říká, že „peklo nemá takový vztek“ jako (mírně parafrázováno) opovrhovaný hegemon. Jak Alexandr Dugin, tak jeho potomci, zosobnění dcerou Dariou, byli v tomto smyslu notorickými opovrhovateli a za odvahu a intelektuální vzdor, které důsledně projevovali, nyní museli po zásluze zaplatit strašlivou cenu.
Není podstatné, zda byli vrazi přímými agenty ubohého loutkového režimu v Kyjevě, nebo vycvičenými agenty vyslanými jeho zahraničními sponzory, kteří vydávali pokyny zpoza zmenšujících se hranic režimu. Je také nepodstatné, kdo byl zamýšlenou obětí, zda otec, nebo dcera, protože symbolicky by organizátorům posloužila obě tyto oběti, ačkoli by se pravděpodobně pro větší ohlas upřednostnil úspěšný útok na A. Dugina. Hlavním bodem, který je třeba mít na paměti, je však to, že přesunutí bojiště ze soupeřících armád na cílené nevojenské osoby, jak se nyní zřejmě stalo, viditelně dodává tomuto konfliktu nový a složitý rozměr. Předznamenává to bezohledný útok rozzuřených barbarů nejen na ruskou inteligenci, ale v širším slova smyslu i na nevinné civilisty, přičemž velmi pravděpodobně se brzy pomstychtivě zaměří i na civilní infrastrukturu.
Bez ohledu na to, jaká je současná situace, tato podlá vražda pravděpodobně extrémně rozbouří ruskou veřejnost a vyvolá požadavky na silnou odvetnou reakci.
Ukvapená a zejména nevybíravá reakce tohoto druhu by však byla vážným omylem.
Ruský a ukrajinský lid se opět sblíží a z vyhrocení uměle vykonstruovaného konfliktu nemají co získat a mohou mnoho ztratit. Je proto nezbytné, aby byly především zveřejněny jeho výsledky a pojmenováni viníci. Zadruhé, základní dokumenty připravovaného mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny musí být utvářeny moudře a pružně, aby pokud možno odrážely mechanismy již vhodně zavedené, ale hanebně zneužívané Západem sponzorovanými subjekty, jako jsou haagský tribunál a Mezinárodní trestní soud.
Cílem by mělo být usnadnit vytvoření právní sítě, kterou by bylo možné co nejširší měřítko použít k zadržení nejen pěšáků a přímých vykonavatelů úderů, ale také autorů a ideologů zločinných rozkazů, ať už jsou jakkoli vzdálení, stejně jako všech účastníků a podněcovatelů ukrajinského společného zločinného podniku, ať už jsou kdokoli a kdekoli.
Jedině tak by bylo možné skromně učinit zadost spravedlnosti po tomto odporném atentátu, který měl zjevně za cíl posílit konflikt, jenž měl být omezen na ozbrojené síly, a povýšit jej na vyšší úroveň nelidskosti, čímž se nestal ničím jiným než teroristickým přetvořením Goebbelsovy zoufalé koncepce „totální války“, vyhlášené v době, kdy se porážka nacistického Německa stala jistotou.
Hodní hoši musí dát padouchům v Kyjevě i mimo něj na vědomí, že je šerif metodicky identifikuje a bude pronásledovat s využitím účinných právních nástrojů, ať už jsou kdokoli a kdekoli, bez ohledu na vysoké funkce nebo geografickou vzdálenost, která by je, jak doufají, mohla ochránit před trestní odpovědností.
