Bývalý prezident George W. Bush ve svých pamětech napsal, že po zvěrstvech z 11. září zformuloval strategii, jak ochránit Spojené státy. Jeho plán nerozlišoval mezi teroristy a zeměmi, v nichž sídlili. Podle Bushe by Američané bojovali proti nepříteli v zahraničí dříve, než by mohl udeřit, a čelili by tak vnímané hrozbě dříve, než by se naplnila, tj. preventivní útoky.
Tato strategie, známá jako Bushova doktrína, ve skutečnosti vznikla před 11. zářím, nikoliv po něm. Bushova doktrína vznikla společně s „agendou svobody“, kterou chtěl Bush využít k podpoře „nezkušených demokratických vlád“ na Ukrajině, v Gruzii a Libanonu, abychom jmenovali alespoň tři, a k posílení disidentů v „represivních režimech“ v Sýrii, Íránu, Severní Koreji a Venezuele.
Součástí agendy svobody byly i zjevné pokusy o změnu režimu, které vedl prezident Bush s týmem neokonzervativců ( neokonů). Ti se zaměřovali na rozšíření globální hegemonie USA a podřízení ostatních zemí zájmům supervelmoci.
Kroky Bushovy administrativy v Eurasii vedly k rostoucímu napětí s Ruskem, které se v posledních dvou desetiletích pod vedením prezidenta Vladimira Putina vrací mezi světové velmoci. S oprávněným důvodem varoval koncem února 2002 ruský ministr zahraničních věcí Igor Ivanov, že by Američané měli pochopit obavy Moskvy z vysoce provokativní přítomnosti amerických vojáků v Gruzii, zemi, která sdílí s Ruskem 550 mil dlouhou hranici.
Ruské stížnosti týkající se rozšiřování USA a NATO byly ignorovány. NATO, v podstatě americká vojenská odnož, je již dlouho nástrojem k podřízení Evropy USA spolu s jejich velkými bankami, jako jsou JP Morgan, Chase Manhattan Bank, Bank of America atd. Rychlé rozšiřování NATO dále umožnilo růst válečného průmyslu, který posiloval zisky prostřednictvím zbrojních obchodů prodejem zbraní mnoha novým zemím, jež se k NATO připojily v průběhu uplynulé generace.
Mezi klíčové úkoly jednotek NATO patří „střežit ropovody, kterými se přepravuje ropa a plyn směřující na Západ“, uvedl generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer v červnu 2007, když hovořil na setkání členů NATO. Washington se domnívá, že přeprava ropy a plynu přes ruské území činí západní trhy zranitelnými.
Američané vynaložili velké úsilí, aby zajistili, že se ropovody vyhnou ruskému území nebo území ruských spojenců. Pro Washington je dodnes klíčovým cílem ovládnutí zemí bývalého Sovětského svazu. Šli na to nejen vojenským přesvědčováním, ale i za pomoci organizací, jako jsou CIA, NED (National Endowment for Democracy), Freedom House, USAID a Open Society Institute; posledně jmenovaný institut založil maďarsko-americký miliardář George Soros, všudypřítomná a kontroverzní postava, a v roce 2011 byl jeho Open Society Institute přejmenován na Open Society Foundations.
Je třeba zmínit, že Soros je nesmiřitelným odpůrcem vůdců, jako jsou Putin a čínský prezident Si Ťin-pching. Mezi Sorosovy obchodní transakce patří vazby na americké politiky, jako je John McCain; po McCainově smrti 25. srpna 2018 vedl Soros tryznu, v níž ho popisoval jako „statečného bojovníka za lidská práva, který se postavil proti represím a mučení.“ Nebylo zmíněno, že McCain měl za sebou historii válečného štvaní – rozhodně podporoval invaze USA a NATO do Afghánistánu, Iráku a Libye.
Výše uvedené západní nevládní organizace a nadace slouží jako nástroje k prosazování změny režimu v zemích, které Washington považuje za podezřelé. Bushova vláda vyslala do Gruzie 200 vojenských poradců. Tato malá kavkazská země je považována za strategicky důležitou, mimo jiné kvůli ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, který Západ podporuje. Tato infrastruktura je s délkou 1 099 mil druhým největším ropovodem v bývalém Sovětském svazu. Dopravuje ropu z Kaspického moře přes Ázerbájdžán, Gruzii a Turecko, čímž obchází Rusko a Írán.
Ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan provozovalo konsorcium vedené společnostmi British Petroleum (BP) a Chevron. Pentagon začal připravovat politiku využití Gruzie v rámci politiky zadržování Ruska se záměrem zabránit Kremlu v obnovení vlivu na Kavkaze.
Několik týdnů po 11. září navštívil gruzínský prezident Eduard Ševardnadze americké hlavní město, kde přislíbil svou podporu ve „válce proti terorismu.“ Ševardnadze požádal Američany o hospodářskou a vojenskou pomoc a podepsal strategické partnerství s NATO. Povolil také výstavbu již zmíněného plynovodu, který by měl být uveden do provozu v roce 2006. Přesto se pozice gruzínského prezidenta stala nejistou. Byl politicky slabý a izolovaný; zahraniční dluh Gruzie se vyšplhal na 1,75 miliardy dolarů a Ševardnadze neměl možnost jej splatit. Tuto nestabilitu v Gruzii vnímali v Bushově Bílém domě se znepokojením a obávali se, že se země vrátí na oběžnou dráhu ruské kontroly.
Takzvaná revoluce růží v Gruzii v listopadu 2003 byla podle brazilského politologa Monize Bandeiry plánována a iniciována z Washingtonu v koordinaci s americkým velvyslancem v Gruzii Richardem Milesem. Bandeira pokračuje: „Velvyslanec Richard Miles hrál důležitou roli při svržení srbského prezidenta Slobodana Miloševiče, když v letech 1996-1999 vedl diplomatickou misi Spojených států v Bělehradě.“
„Revoluci růží“ poskytl Sorosův Open Society Institute obrovské finanční prostředky v celkové výši přes 42 milionů dolarů. V lednu 2004 se gruzínského prezidentství ujal politik přátelský k USA Michail Saakašvili, který získal část svého vzdělání na soukromých institucích v Americe. Saakašviliho nástup k moci částečně umožnila pomoc západních nevládních organizací a prosaakašviliho aktivistů v Gruzii, kteří byli na účtu Sorosova Open Society Institute.
Saakašvili se okamžitě pustil do snižování ruské vojenské přítomnosti v Gruzii. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld podepsal s americkou firmou Cubic Corporation smlouvu v hodnotě 15 milionů dolarů na poskytnutí obranného vybavení a výcviku gruzínské armádě.
Bushova administrativa vysílala do Gruzie mimo jiné americké jednotky pro speciální operace (Zelené barety) a příslušníky americké námořní pěchoty, aby cvičili gruzínský vojenský personál; tyto kontingenty se účastnily amerických ofenzív v Kosovu, Afghánistánu a Iráku. Američané v roce 2002 zahájili program Georgia Train and Equip Program (GTEP) a v roce 2005 program Georgia Security and Stability Operations Program (GSSOP), iniciativy vytvořené za účelem přizpůsobení gruzínských sil vojenským cílům USA.
S rostoucím napětím v separatistických kavkazských regionech Jižní Osetie a Abcházie, které se chtěly připojit k Rusku, požádal prezident Saakašvili o povolení vstupu Gruzie do NATO, což by bylo obdobou vstupu Mexika do Varšavské smlouvy vedené Sovětským svazem.
Následující rok, od listopadu 2004, začala druhá barevná revoluce, tentokrát na Ukrajině, další velmi důležité zemi, která má s Ruskem 830 mil dlouhou hranici. Protesty se odehrávaly především v hlavním městě Kyjevě, v žádném případě ne v celé zemi, a západní média je nazvala „oranžovou revolucí.“ Cílem byl ukrajinský prezident Leonid Kučma, který se v Kyjevě ujal moci před deseti lety v červenci 1994.
Kučmu nelze označit za zaníceného proruského stoupence, ale celkově se vztahy s Ruskem během jeho desetiletého působení v úřadu zlepšily. Kučma označil ruštinu za „úřední jazyk“ na Ukrajině a koncem května 1997 podepsal s Ruskem smlouvu o přátelství, spolupráci a partnerství.
Stejně jako v případě Gruzie byly protivládní akce na Ukrajině podporovány americkými organizacemi jako NED, USAID, Freedom House spolu s aktivisty na Sorosově výplatní listině. Ten podporoval kampaň prozápadně orientovaného Viktora Juščenka. Juščenko byl zastáncem vstupu Ukrajiny do NATO a EU, zároveň byl proti tomu, aby ruština byla druhým státním jazykem v zemi.
Anglický zpravodaj Jonathan Steele v deníku Guardian o Oranžové revoluci napsal: „Zasahování do zahraničních voleb pod záminkou nestranného zájmu o pomoc občanské společnosti se stalo přípravou na postmoderní státní převrat. CIA sponzorované povstání třetího světa z dob studené války se přizpůsobilo postsovětským podmínkám.“ Zhruba deset let po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 Washington nalil do východní Evropy a bývalých sovětských republik 350 milionů dolarů a další peníze. To zahrnovalo financování operací psychologické války, kterým napomáhaly masmédia.
Pentagon investoval miliony dolarů do barevných revolucí s podporou amerického ministerstva zahraničí a Velitelství civilních záležitostí a psychologických operací americké armády (USACAPOC). Washington zjevně neopustil svou studenoválečnou praxi obkličování Ruska, a pokud vůbec něco, pak zvyšoval intenzitu takové politiky po roce 1991 a porušoval ústní sliby dané Rusům.
S rozhodující podporou Západu se Juščenko v lednu 2005 ujal moci v Kyjevě. Bush doufal, že Juščenko posune Ukrajinu směrem k západní integraci a zároveň přijme „volnotržní ekonomiku.“ Prvním velkým projektem, který Juščenko v létě 2005 oznámil, byla výstavba plynovodu vedoucího z Kaspického moře přes Ukrajinu do Polska. Tím by se snížila surovinová závislost Kyjeva na Moskvě.
Juščenkovou premiérkou byla Julija Tymošenková, na Ukrajině známá jako „plynová princezna“, protože získala majetek díky nejasným obchodům se zemním plynem. Tymošenková veřejně podporovala vstup Ukrajiny do NATO a EU.
Prezident Bush a jeho kolegové neměli v úmyslu zasévat nestabilitu do Ázerbájdžánu, další bývalé sovětské republiky. Ázerbájdžán, který leží u Kaspického moře, slouží jako kritický koridor pro plynovody mezi Kavkazem a Střední Asií; jak si začal uvědomovat Zbigniew Brzezinski o Ázerbájdžánu, když byl poradcem pro národní bezpečnost za prezidenta Jimmyho Cartera.
Na pomoc při ochraně ropných/plynových polí a plynovodů vyslal Pentagon do kaspické oblasti žoldáky z amerických soukromých vojenských společností (PMC), jako je Blackwater. Kaspickému regionu v minulosti dominovaly Rusko a Írán. Bush, stejně jako jeho předchůdce Bill Clinton, Rusko provokoval a ponižoval tím, že schvaloval další rozšiřování NATO a zahajoval agresivní války v Afghánistánu a Iráku.
Necelý rok poté, co se stal v lednu 2001 prezidentem, Bush odstoupil od Smlouvy o protiraketové obraně (ABM), která byla podepsána v roce 1972 se SSSR za účelem zavedení systému protiraketové obrany. Odmítl také ratifikovat Smlouvu o úplném zákazu jaderných zkoušek (1996) spolu s úpravami dohody SALT 2 o omezení strategického zbrojení.
Bush usiloval o zřízení raketových základen v Polsku a České republice, dvou středoevropských státech, které v roce 1999 vstoupily do NATO. Agresivně posunul NATO až k samotným hranicím Ruska, když v roce 2004 vstoupily do NATO pobaltské státy Litva, Lotyšsko a Estonsko a v témže roce také Rumunsko, Bulharsko, Slovensko a Slovinsko.
Na začátku roku 2007 stále více frustrovaný Putin pokáral NATO za jeho postup k ruským hranicím, když prohlásil, že „Spojené státy překročily své hranice ve všech směrech“, což označil za „velmi nebezpečnou“ politiku.
Bushova administrativa se nenechala odradit a pokračovala ve svém imperialistickém programu tím, že podnikla kroky k začlenění Ukrajiny a Gruzie do americké vojenské sféry. Počátkem dubna 2008 bylo na summitu NATO v rumunské Bukurešti nastíněno: „NATO vítá euroatlantické aspirace Ukrajiny a Gruzie na členství v NATO. Dnes jsme se dohodli, že se tyto země stanou členy NATO. Obě země přispěly cennými příspěvky k aliančním operacím.“ Uvedené ambice NATO nezůstaly v Kremlu bez povšimnutí.
