Vlády, korporace a elity se vždy obávaly moci svobodného tisku, protože ten je schopen odhalit jejich lži, zničit jejich pečlivě budovaný obraz a podkopat jejich autoritu.
V posledních letech se rozvíjí alternativní žurnalistika a stále více lidí se spoléhá na platformy sociálních médií jako na zdroje zpráv a informací.
V reakci na to korporátní stát, digitální konglomeráty a mainstreamová média stále více podporují umlčování a cenzuru alternativních médií a hlasů, které zpochybňují oficiální narativ ve většině otázek.
Na nedávném zasedání Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu prohlásila „australská komisařka pro elektronickou bezpečnost“ Julie Inman Grantová, že „svoboda projevu není totéž co svoboda pro všechny“ a že „budeme potřebovat rekalibraci celé řady lidských práv, která se odehrávají online – od svobody projevu … až po svobodu od násilí online.“
Kanadská vláda se mezitím snaží omezit nezávislá média a svobodu projevu prostřednictvím zavedení zákona C-11, který by jí umožnil regulovat všechny online audiovizuální platformy na internetu, včetně obsahu na Spotify, Tik Tok, YouTube a klientů podcastů.
Podobně Velká Británie usiluje o zavedení zákona o bezpečnosti na internetu, Spojené státy „pozastavily“ zřízení Rady pro řízení dezinformací v důsledku odporu a Evropská unie schválila svůj vlastní zákon o digitálních službách, jehož cílem je omezit svobodu projevu.
Pokusy elit a politiků umlčet disidenty a kriticky myslící lidi nejsou ničím novým. Ve skutečnosti je historie plná příkladů „pronásledování mužů vědy, pálení vědeckých knih a systematické likvidace inteligence podrobených lidí.“
Tyto současné snahy o omezování svobody slova a tisku ze strany údajně liberálních vlád jsou však přece jen poněkud ironické, uvážíme-li, že i „nejtolerantnější z církví, římskokatolická církev, dokonce i při kanonizaci svatého připouští a trpělivě naslouchá ‚ďáblovu advokátovi‘. Zdá se, že nejsvětější z lidí nemůže být připuštěn k posmrtným poctám, dokud není známo a zváženo vše, co by proti němu mohl ďábel říci.“
Korporátní stát, digitální konglomeráty a mainstreamová média si chtějí zajistit výhradní pravomoc diktovat lidem jejich názory, přání a volby prostřednictvím svých sofistikovaných propagandistických technik.
Aby toho dosáhly, uchylují se dokonce k přeměně lží v pravdu. Slovo pravda už vlastně změnilo svůj původní význam, protože ti, kdo o určitých tématech mluví pravdu, jsou nyní pravidelně obviňováni z šíření nenávistných projevů a dezinformací.
V současnosti už pravda není „něčím, co lze nalézt, přičemž jediným rozhodčím, zda v konkrétním případě důkazy (nebo postavení těch, kdo je hlásají) opravňují k víře, je individuální svědomí; stává se něčím, co musí být stanoveno autoritou, něčím, čemu se musí věřit v zájmu jednoty organizovaného úsilí a co se může měnit podle toho, jak to vyžadují potřeby tohoto organizovaného úsilí.“
Úprava definice pravdy však s sebou nese potenciální velké nebezpečí, neboť hledání pravdy často přispívá k lidskému pokroku tím, že vede k objevům, které jsou v konečném důsledku prospěšné pro celou společnost. Je třeba poznamenat, že pravda není zdaleka jediným slovem, jehož význam byl v poslední době změněn, aby mohlo sloužit jako nástroj propagandy; mezi další patří svoboda, spravedlnost, právo, rovnost, rozmanitost, pandemie, vakcína atd. To je velmi znepokojivé, protože takové pokusy o „překrucování jazyka, změnu významu slov, jimiž jsou vyjadřovány ideály“ vládnoucí třídy, jsou trvalým rysem totalitních režimů.
Vzhledem k tomu, že řada liberálně-demokratických vlád stále více směřuje k totalitě, chtějí, aby lidé zapomněli, že je „největší rozdíl mezi domněnkou, že názor je pravdivý, protože nebyl vyvrácen, a domněnkou, že je pravdivý, aby nemohl být vyvrácen.“ Podle nich „veřejná kritika nebo dokonce projevy pochybností musí být potlačeny, protože mají tendenci oslabovat veřejnou podporu.“
Ve skutečnosti se domnívají, že všechny názory a stanoviska, které by mohly vyvolat pochybnosti nebo váhání, je třeba omezit ve všech oborech a na všech platformách. Je tomu tak proto, že „nelze připustit nezaujaté hledání pravdy“, když se „obhajoba oficiálních názorů stává jediným cílem“ vládnoucí třídy. Jinými slovy, za totalitní vlády se praktikuje kontrola informací a prosazuje se jednotnost názorů ve všech oborech.
Potlačení svobody tisku, slova, projevu a myšlení znamená, že současné i budoucí generace budou „zbaveny možnosti vyměnit omyl za pravdu: pokud se mýlí, přijdou o téměř stejně velký přínos, a to o jasnější vnímání a živější dojem z pravdy, který vzniká jejím střetem s omylem.“
Hrozí jim také, že si neuvědomí, že jediným způsobem, jak může člověk poznat „celý předmět“, je „vyslechnout si, co o něm mohou říci lidé nejrůznějších názorů, a prostudovat všechny způsoby, jimiž se na něj může dívat každá povaha mysli.“
To znamená, že současné i budoucí generace si nebudou vědomy toho, že „stálý zvyk opravovat a doplňovat“ vlastní „názor srovnáváním s názory jiných, natolik, že nevyvolává pochybnosti a váhání při jeho uvádění do praxe, je jediným stabilním základem pro spravedlivé spoléhání na něj.“
V současné době je pravděpodobné, že masy nepovažují svobodu tisku, slova, projevu a myšlení za zvlášť důležité, protože „velká většina je jen zřídka schopna samostatného myšlení, že ve většině otázek přijímá názory, které považuje za hotové, a že bude stejně spokojena, pokud se zrodí nebo bude přemlouvána k tomu či onomu přesvědčení.“
Nicméně nikdo by neměl mít moc a autoritu „vybírat ty, kterým“ má být „vyhrazena svoboda myšlení, osvěty a projevu.“
John Stuart Mill šel ve skutečnosti tak daleko, že tvrdil, že „kdyby celé lidstvo minus jeden bylo jednoho názoru a jen jeden člověk byl opačného názoru, nebylo by lidstvo o nic oprávněnější umlčet tohoto jednoho člověka, než kdyby on, kdyby měl moc, byl oprávněn umlčet lidstvo.“
Dále dodal, že umlčování vyjádření názoru je v podstatě „okrádáním lidského rodu“, což se týká jak současných, tak budoucích generací.
I když potlačovatelé mohou lidem v určitém časovém okamžiku upírat pravdu, „historie ukazuje, že každá doba zastávala mnoho názorů, které následující doby považovaly nejen za nepravdivé, ale i za absurdní; a je stejně jisté, že mnoho názorů, nyní obecných, bude budoucími věky odmítnuto, jako je jisté, že mnoho názorů, kdysi obecných, je současností odmítáno.“
Pokud budou současné snahy o potlačení svobody tisku, slova, projevu a myšlení úspěšné, pak bude hledání pravdy nakonec opuštěno a totalitní autority budou rozhodovat o tom, jaké „nauky mají být vyučovány a zveřejňovány.“
Nebude existovat žádné omezení, kdo může být umlčen, protože kontrola názorů bude rozšířena na všechny lidi ve všech oblastech. Současným autoritářským politikům je proto třeba připomenout zásadní význam svobody slova, projevu a myšlení, který uznal Nejvyšší soud USA v případu Sweezy v. New Hampshire z roku 1957, když rozhodl, že uvalit na intelektuální vůdce na našich vysokých školách a univerzitách jakoukoli svěrací kazajku by ohrozilo budoucnost našeho národa.
Žádný obor vzdělání není člověkem tak důkladně pochopen, aby v něm ještě nemohly být učiněny nové objevy….. Učitelé a studenti musí vždy zůstat svobodní v bádání, studiu a hodnocení, v získávání nové vyspělosti a porozumění; jinak bude naše civilizace stagnovat a umírat….. Naše forma vlády je postavena na předpokladu, že každý občan má právo se politicky vyjadřovat a sdružovat. Toto právo bylo zakotveno v prvním dodatku Listiny práv.
Uplatňování těchto základních svobod v Americe tradičně probíhá prostřednictvím politických sdružení….. Historie dostatečně prokázala přednosti politické činnosti menšinových, disidentských skupin, které nesčetněkrát stály v čele demokratického myšlení a jejichž programy byly nakonec přijaty. Pouhá neortodoxnost nebo nesouhlas s převládajícími mravy nejsou odsuzovány. Absence takových hlasů by byla příznakem vážné nemoci naší společnosti.
