Nikola Tesla se živě zajímal o okultismus a theosofii, další zdroje jeho horečné imaginace a posedlosti vynalézat ale mají zřejmě ještě mystičtější pozadí. Obvykle vysvětloval svůj poustevnický život prokládaný záchvaty divoké pracovitosti potřebou odhalovat tajemství přírody a předávat je lidstvu. Tak to lidé chtěli slyšet a Tesla jim vycházel vstříc. Ale ve vzácných chvílích sdílnosti vypravoval o děsivých vidinách, které ho pronásledovaly od dětství, o světélkujících obludách v temné podmořské říši, které přicházely nejen ve spánku, ale i za bílého dne. To proti nim musel s největším vypětím vůle vymýšlet stroje a zařízení, jimiž je od sebe zaháněl.

Přízraky Nikoly Tesly

V této životní etapě Teslův duch zamířil do oblastí, kam už ho byl jen málkokdo schopný následovat – a z nichž některým nejspíš nerozumíme dodnes. Dnešní komentátoři většinou tvrdí, že se prostě jen mýlil, nebo že blufoval, aby na sebe připoutal pozornost veřejnosti a investorů. V něterých případech jistě mají pravdu (Tesla jako někdejší hazardní hráč blufovat uměl), v jiných se ale zdá, že se mýlí spíš oni.

“Už nehodlám pracovat pro přítomnost,” řekl tehdy novinářům. “Od nynějška pracuji pro budoucnost.” Jak vzdálenou budoucnost měl ale na mysli, to neprozradil.

Na své okolí působil dojmem, že přišel z jiného světa. Chrlil vodopády neuvěřitelných nápadů, které jeho současníci chápali jen ztěží, nebo vůbec ne. Zpočátku ještě dovedl s pomocí vlivných přátel svých patentů i využít a tu a tam býval dost bohatý, vždy ovšem vzápětí všechno jmění opět vrhl do dalších pokusů stále nepochopitelnějších a stále odtrženějších od praktických potřeb. Později – přes neustálý nedostatek prostředků – už přímo odmítal jakékoliv zakázky, které slibovaly zisk.

Pro ostatní lidi byl naprostou záhadou. Stroj si uměl bez papíru a tužky v duchu nejen navrhnout, ale poznat i jak bude fungovat – zcela jasně prý viděl zda běží pravidelně, či zda je ještě něco třeba vylepšit. Velkou část svého života vypadal stejně starý a navzdory životu plného vypětí se dožil 86 let. Vše prováděl tolikrát, aby číslo bylo dělitelné třemi, objem každého sousta si vypočítával, měl panický strach z baktérií. Podle vlastních tvrzení disponoval jasnovidnými schopnostmi, dokázal vidět ve tmě a snížit puls na pár tepů za minutu. Už jsme také viděli, že ovládal mentální cestování (tehdy se tomu s oblibou říkalo cestování duší).

Na své tělo Tesla pohlížel jako na stroj, který lze řídit pouhou silou vůle stejně jako řidič ovládá automobil. Skutečně se mu nějakým způsobem podařilo omezit spánek a stravu na minimum, protože věřil, že “spánek je tichý zabiják” a plný žaludek bere sílu mozku. Sestrojil si dokonce vibrační desku, která urychlovala peristaltiku střev, aby strava nezůstávala v trávicím traktu zbytečně dlouho. Vystavoval se vysokofrekvenčním kmitočtům s napětím milionů voltů, protože věřil, že likvidují bakterie, léčí všechny nemoci a dodávají mu životní sílu.

Tesla se důsledně vyhýbal intimním vztahům se ženami, což zdůvodňoval tím, že by to odvádělo jeho pozornost od vynalézání. Později to vyvolalo spekulace o jeho sexuální orientaci, a některé indicie nasvědčují homosexuálním sklonům, které se ale bezpečně prokázat nepodařilo – i přesto, že snaha nechyběla. Jeho korespondence spíš vypovídá o citových zmatcích, do nichž jeho křehká labilní mysl upadala po setkáních s ženami, které ho zaujaly. A pro novináře a veřejnost měl vždy po ruce tvrzení, že vynálezce, který se celem oddal své službě lidstvu, musí citové vztahy tomuto vyššímu poslání obětovat. Vděčným námětem pro psychoanalytiky a sexuology několika generací je i jeho hluboká a poněkud nadstandardní láska k holubům a hrdličkám.

Velmi důkladně se Tesla zabýval jógou a mentálními cvičeními – ale nikoliv pasivně, jako většina dnešních konzumentů těchto módních aktivit. Snažil se přitom pozorovat své stavy, hledat jejich příčiny a širší souvislosti. Postupně tak dospěl k filosofii, která se velmi blížila budhismu a proto jej začal intenzívně studovat. Sháněl veškerou dostupnou literaturu, knihy s tímto zaměřením také s oblibou doporučoval a půjčoval přátelům.

V únoru 1896 se na slavnostní večeři po představení Sarah Bernardtové setkal s indickým hinduistou a propagátorem jógy v západním světě Svámím Vivekánandou (1863 – 1902), který pak navštívil jeho laboratoř. Tesla zjistil, že jeho pohled na vesmír se pohledu indického mystika velmi blíží a prohlásil, že védské učení o životní síle (prána) a o éteru (akáša) jsou teorie, jimiž by se moderní věda měla vážně zabývat. Není přitom bez zajímavosti, že o buddhismu měl vysoké mínění také Albert Einstein, který jinak s Teslou (a s “vědeckým Buddhou”) Ernstem Machem nesouhlasil skoro v ničem. Vyjádřil to slovy nápadně podobnými těm Teslovým: “Pokud existuje náboženství, které může obstát v porovnání s nároky současné fyziky, je jím buddhismus”.

V éther Tesla pevně věři i dlouho poté, co Einsteinova teorie relativity dokázala vysvětlit vesmír bez něj – a s Einsteinovými myšlenkami se nikdy nesmířil. Dnes panuje všeobecné přesvědčení, že Teslova představa byla mylná. Je ale možné, že všechny své geniální vynálezy mohl stvořit na základě chybné hypotézy? Nemůže to být i tak, že i v tomto případě jen nebyl pochopen – a mluvil o něčem, k čemu věda teprve dospěje?

V poslední etapě života Tesla mnohým připomínal asketického indického mnicha, jímž se nakonec svým způsobem i stal; v jeho textech se vyskytuje stále častěji vyskytoval obrat “v tomto mém současném životě” naznačující víru v převtělování. Při výšce 180 centimetrů vážil něco málo přes šedesát kilogramů; současníci ho pro vyzáblou postavu, vpadlé oči, vysedlé kosti a bledou pleť popisovali jako oživlou mrtvolu. Při některých přednáškách prý působil dojmem, že každou chvíli omdlí – a přesto chrlil jeden neuvěřitelný nápad za druhým.

Velmi se zajímal o podstatu smrti a o mimosmyslové vnímání, v jehož možnosti neochvějně věřil. O podivném vidění, které měl v souvislosti se smrtí své matky, napsal: “Měl jsem tehdy horečku a můj mozek stále očekával, že se něco stane. Jednou k ránu, když jsem upadl do polospánku, uviděl jsem oblaka unášející bytosti nadpozemské krásy. Jedna z nich na mne láskyplně pohlédla a já poznal, že je to moje matka. Zjevení pomalu plulo kolem mne, až se rozplynulo a mne probudil nepopsatelně lahodný zvuk. V tom momentě, který nejde dokonale popsat slovy, jsem náhle pochopil, že matka zemřela. Bylo tomu tak.”

Navzdory šílenému životnímu stylu věřil, že se dožije více než sta let – a kdo ví, třeba by se mu to i podařilo. Zemřít se ale dá i tak, že to ani nejsilnější vůle neovlivní…

Autor: Jan A. Novák

Komentáře