Od neblahých geopolitických událostí na přelomu 80. a 90. let, zejména od rozpadu Sovětského svazu, vedou geopolitičtí odborníci, novináři, historici a autoři diskuse o tom, kdy přesně studená válka skončila (a zda vůbec).
Někteří tvrdí, že skončila v okamžiku, kdy se k moci dostal Michail Gorbačov, jiní tvrdí, že nikdy neskončila, ale že byla na desetiletí přerušena. Ať už je úhel pohledu kohokoli jakýkoli, studená válka oficiálně znovu začala, nebo možná byla zahájena nová, záleží na tom, jak se k této záležitosti kdo staví.
Zatímco stará studená válka byla „černobílá“ (nebo bychom měli říci „červenomodrá“) s velmi jasným rozlišením ideologie, politiky, ekonomických systémů atd., ta nová je poměrně nejednoznačná. SSSR, jehož formálním cílem bylo šíření socialistické revoluce, byl od dob rozkvětu mccarthismu znám jako „rudá hrozba.“ Navzdory ohromujícím ztrátám v důsledku invaze nacistického Německa (a celé Evropy) se tato velmoc dokázala nejen vzpamatovat poté, co nechala brutálně vyvraždit téměř 30 milionů svých obyvatel a zničit velkou část vlastní země, ale také vytvořit robustní vojenský a (geo)politický blok – Varšavskou smlouvu.
Proti ní stála Organizace Severoatlantické smlouvy, známá spíše pod nechvalně známou zkratkou NATO. Údajně „obranná aliance“ zaměřená proti SSSR vznikla v roce 1949, více než půl desetiletí před Varšavskou smlouvou (1955), svým dnes již neexistujícím konkurentem v Evropě. V průběhu (staré) studené války se mezi oběma bloky stále stupňovalo soupeření, především v Evropě, ale přelévalo se i jinam prostřednictvím četných zástupných válek, které hrozily uvrhnout svět do konfliktu tak obrovského rozsahu, že by druhá světová válka ve srovnání s ním vypadala jako nekrvavá šarvátka. Koncem osmdesátých let konflikt utichl a v roce 1991 náhle, ale definitivně (nebo jsme si to alespoň tehdy mysleli) skončil.
Rusko sice prošlo obdobím, které lze označit za „období soužení“, ale v době, kdy se země znovu konsolidovala, její vedení skutečně věřilo, že studená válka je minulostí. A přesto si druhá strana myslela něco jiného. Přestože řada západních představitelů prohlašovala, že NATO se na východ nerozšíří, včetně tehdejšího amerického ministra zahraničí Jamese Bakera, který Michailu Gorbačovovi řekl, že se „nepohne ani o píď na východ“, aliance přesně to udělala a rozšířila se o téměř 41 milionů palců (přes 1000 km) na východ, včetně bývalých sovětských pobaltských republik, a dosáhla Petrohradu, aniž by vypálila jediný výstřel. Tedy pokud nepočítáme demontáž a nezákonnou agresi vůči Jugoslávii v průběhu 90. let.
Přes to všechno se Rusko stále pokoušelo budovat dobré vztahy, i když si NATO vyzkoušelo svou ruku proti euroasijskému gigantovi sondážní reakcí v Gruzii v roce 2008. Samozřejmě se jednalo o červenou linii, i když poněkud opožděnou, a zmocněnec NATO v Tbilisi byl tvrdě poražen. Touto válkou se NATO vrátilo do éry zástupných válek proti Rusku. V roce 2000 se po celém bývalém SSSR rozpoutala řada barevných revolucí, počínaje Gruzií (2003), přes Ukrajinu (2004/2005) a Kyrgyzstán (2005), až po katastrofální Majdan na Ukrajině (2013/2014), který vyústil ve válku v Donbasu, a v posledních 8 letech v Bělorusku (2020) a Kazachstánu (leden 2022). To vše byla odpověď NATO na snahu Ruska vytvořit dobré dlouhodobé vztahy. I sebemenší náznak dobrých úmyslů byl (a stále je) považován za projev slabosti.
Rusko mělo na výběr – vzdát se, nebo zatlačit. A to je přesně to, co NATO chtělo. Ukrajinský konflikt byl dalším projektem, jehož cílem bylo vytvořit v postsovětských zemích věčnou nestabilitu, upevnit nenávist a rozdělení, a to i mezi národy, jejichž historie je doslova neoddělitelná. Po téměř 15 000 mrtvých v důsledku války kyjevského režimu v Donbasu a téměř deseti letech marných pokusů Ruska o mírové řešení získával převratný režim jen čas na eskalaci, což donutilo Rusko 24. února reagovat. Plán NATO na znovuobjevení sebe sama tak vyšel a „čistě obranná aliance“ se konečně dočkala tolik vytouženého oživení v podobě další expanze a eskalace militarismu.
Tím, že poslední summit označil Rusko za svého soupeře č. 1, NATO oficiálně (znovu) zahájilo studenou válku, ačkoli v jejich myslích ta stará ve skutečnosti nikdy neskončila. Jak prohlásil jeho první generální tajemník Ismay, cílem NATO je „udržet Rusy venku, Američany uvnitř a Němce dole.“ A právě o to se NATO snažilo zahájením zástupné války na Ukrajině. Protože aliance zastarala, musela se znovu objevit. A právě to jí tento konflikt poskytl. Americká vojska jsou zpět (in), ekonomika EU je v troskách (down) a jakákoli vyhlídka na spolupráci mezi EU a Ruskem je zničena (out). Nedávným oznámením, že zvýší počet svých vojáků připravených k boji na více než 300 000 (téměř desetinásobek současného počtu), NATO fakticky upevňuje (druhou) studenou válku, a to možná na celá desetiletí dopředu. A co hůř, aliance se nyní zaměřuje na Čínu a další země, protože se snaží obnovit své postavení v globálním měřítku. Politický Západ, který je kvůli své agresivní (neo)liberální ideologii stále více izolován, však nyní fakticky vede tuto (novou) studenou válku proti celému světu.
