Konspirační teorie – Ježíš Kristus

Byl to americký spisovatel Dan Brown, kdo oživil myšlenku, že Ježíš nebyl svatý, ale měl ženu a děti. Teorií kolem křesťanského Mesiáše je však více.

Konspirační teorie – Ježíš Kristus
Konspirační teorie na téma křesťanství prožívají v poslední době konjunkturu. Některé se týkají samotné existence historického Ježíše z Nazaretu: vůbec neexistoval, je to jen legenda a mýtus. Existoval, byl to jen člověk a přežil ukřižování. Odešel do Indie, jmenoval se Juza Asíf a je tam pohřben. Ježíš na kříži byl hologram. Takové jsou některé teorie o židovském mystikovi, o němž křesťané věří, že je Syn Boží. Podle muslimů to byl prorok, ale nebyl Syn Boží, nebyl ukřižován a nevstal z mrtvých.

Konspirační teorie: Ježíš nežil
V posledních letech se často objevuje nikoliv nový názor, že Ježíš nežil. Mýtus o něm byl vymyšlen na základě pohanských mýtů. Na počátku úžasného příběhu o vzkříšení z mrtvých stál staroegyptský bůh Hór. Názor, že je vše kolem Ježíšova života astrologická symbolika, zpopularizoval dokumentární film Zeitgeist – Největší příběh všech dob. Film popírá historickou existenci Ježíše Krista i opodstatnění křesťanství jako takového. Jaký mělo smysl vymýšlet si postavu Ježíše? Vymyslela ho křesťanská církev, aby mohla manipulovat s lidmi a měla z toho finanční prospěch, říkají tvůrci Zeitgeistu.

Historické důkazy existence Ježíše
Současná historie potvrzuje, že Ježíš z Nazaretu skutečně žil. Narodil se někdy mezi 7. a 1. rokem před naším letopočtem a zemřel zřejmě v roce 30. Písemné důkazy: Ježíše zmiňuje například židovský kněz a historik Josef ben Matitjahu (Flavius Josephus), který žil od roku 37 do roku 100. Jeho dvě zmínky jsou ale krátké a rozporuplné. V jednom případě Flavius Josephus napsal, že Ježíš byl odsouzen za porušování zákonů židovským soudem a ukamenován. V druhém případě naopak v souladu s křesťanskou věroukou uvedl, že Pilát odsoudil Ježíše k ukřižování a ten se podle učedníků tři dny po smrti zjevil živý. Asi proto někteří kritici pokládají zápis za zfalšovaný dodatek.

Existují i další písemné prameny židovského (nekřesťanského) původu, které Ježíše zmiňují. Jeden popisuje: „Byl oběšen v předvečer Pesachu. Čtyřicet dní předtím herold zvěstoval: „Bude ukamenován, protože praktikoval magii, sváděl a mátl Izrael. Kdo chce svědčit v jeho prospěch, ať přijde a předloží své svědectví.“ Tyto židovské záznamy působí autenticky.

Evangelia, která můžeme pokládat za nejdůležitější svědectví života Ježíše, vznikala po roce 40 n.l. Nejstarší psaná křesťanská svědectví jsou dopisy Pavla z Tarsu z doby po roce 50 n. l. Z nich se dá odvodit, že 20 let po smrti Ježíše existovala ústní tradice Ježíšových výroků a osobních svědectví o jeho životě. Je těžké si představit, že v tak historicky krátké době by si někteří lidé roztroušení po mnoha zemích vymysleli výroky a podrobný popis života neexistující osoby a někdo by jim věřil.

Některé archeologické nálezy z 20. století také potvrzují věrohodnost novozákonních spisů. Objev papyrových rukopisů Rylands P 52 (datován mezi roky 125 a 135), Chester Beatty P 46 (asi 200) a Bodmer P 66 a P 75 (asi 200) podle odborníků vyvrátil domněnky, že spisy obsahují jen mýty. „Současné bádání datuje konečnou verzi evangelií do 2. poloviny 1. století. Za tak krátkou dobu mezi Ježíšovým životem a sepsání spisů o něm nemohlo dojít k tak zásadnímu zkreslení, aby se tyto dokumenty staly historicky nedůvěryhodnými.“ (Wikipedia)

Někteří historici existenci Ježíšovy osoby nadále zpochybňují. Například badatel Benjamin Urrutia ztotožňuje historického Ježíše s rabínem Ješuou bar Aba, který vedl nenásilný odpor proti Pilátovu plánu umístit na Chrámové hoře v Jeruzalémě římské orly.

Konspirační teorie: Ježíš nebyl svatý
Pod pojem „biblické konspirační teorie“ je zahrnován i názor, že Ježíš byl ženatý s Máří Magdalenou a měl s ní děti. Na této zápletce založil svůj světový bestseller Šifra mistra Leonarda, který vyšel v roce 2003, Dan Brown. Postavil na utajovaném manželství příběh románu, v němž katolická církev používá i zločineckých metod, aby zatajila skutečnou pravdu. Nebyla to ale jeho myšlenka. Z plagiátorství jej obvinili Michael Baigent a Richard Leigh, kteří v roce 1982 vydali knihu Svatá krev a svatý grál (The Holy Blood and the Holy Grail), kde sdělili, že skutečným svatým grálem byla Ježíšova krev v rodové linii jeho dětí zplozených s Marií Magdalenou.

„Magdalena, tajemná postava z evangelií, byla ve skutečnosti Ježíšovou ženou. Po ukřižování Magdalena tajně uprchla do Galie, protože věděla, že zde najde útočiště u židovských komunit, které se usídlily na jihu země. Magdalena sem s sebou přinesla jedno nebo více jeho dětí a tento „svatý grál“ se v tajnosti předával přibližně čtyři století. Následovalo několik dynastických spojení s jinými židovskými rodinami, ale také s Římany a Vizigóty. V 5. století se Ježíšův rod zkřížil s Franky a dal vzniknout merovejské dynastii,“ píše se v knize, která vycházela z podvržených dokumentů.

Křesťanské církve považují ovšem Ježíše za světce, který žil v celibátu. Jenomže existuje dokument, tzv. Filipovo evangelium, které tuto konstrukci poněkud nabourává. Evangelium apoštola Filipa, jehož rukopis byl nalezen v roce 1945 v Egyptu, zmiňuje vztah Ježíše a Magdalény na dvou místech. Na jednom místě je Magdalena označena za Ježíšovu snoubenku. A na jiném je uvedeno, že se učedníci bouřili nad tím, že Ježíš Magdalenu miluje více než je. „Pán ji miloval víc než všechny učedníky a často ji líbal na její ústa. (…) Ostatní učedníci (…) mu řekli: “Proč ji miluješ víc než nás všechny?” Evangelium bylo zřejmě sepsáno v Sýrii ve 3. století a jde o koptský překlad z řečtiny.

Jak to bylo ve skutečnosti? To se těžko dozvíme, jedině, že by někdo našel tělo Ježíše a jeho potomků a byla provedena analýza DNA.

Převorství sionské
V Brownově románu figuruje také tajný spolek Převorství sionské, jehož členové znají tajemství Ježíšova sňatku a snaží se utajit, že rodová linie pokračuje až do současnosti. Informace o tajném spolku, který měl být založen roku 1099, mezi jehož velmistry měli patřit například Isaac Newton nebo Leonardo da Vinci, Brown také převzal od jiných spisovatelů, ale nezakládají se na historických důkazech.

Podvržené důkazy
Převorství sionské existovalo údajně tisíc let. Aby jeho moderní „zakladatelé“ dodali důvěryhodnosti jeho původu a historii, potřebovali Pierr Plantard de Saint-Claire a jeho přítel Philipp de Cherisey vytvořit „nezávislé důkazy“. Proto uložili v 60. letech 20. století ve francouzské národní knihovně v Paříži soubor podvržených listin, později známých jako Tajné spisy Henriho Lobineau.

Ve stejné době Plantard také začal vytvářet rukopis knihy a u Philippa de Cheriseye si nechal vyrobit sadu „středověkých pergamenů“, které obsahovaly skryté zmínky o Převorství sionském. Ve společně vymyšleném příběhu pak uváděli, že tyto zdánlivě starobylé pergameny v 19. století objevil kněz Bérenger Saunière uvnitř jednoho z pilířů při opravách svého kostela v Rennes-le-Château, který byl zasvěcen Marii Magdaleně.

Vznik kostela spadá možná až do osmého století a podle legendy měl být postaven, aby do něj byl umístěn hrob Magdaly, manželky posledního merovejského krále Sigi-berta IV., syna Dagoberta II. Merovejci měli být přímými potomky dětí Ježíše a Máří Magdaleny. Myšlenka se nakonec objevila v Šifře mistra Leonarda. V renneském kostele ale nebyla po slavné merovejské hrobce nalezena sebemenší stopa. Farář Sauniere nicméně během kopání v kostele a v jeho okolí zázračně zbohatl, aniž by bylo jasné, kde ke svému bohatství přišel. Jedna z možností byla předmětem románových spekulací: Sauniere objevil tak cenné tajemství, že mu za něj někdo královsky zaplatil.

Další konspirační teorie
S další teorií přišli v roce 2006 Lynn Picknett a Clive Prince. Ve své knize Sionské odhalení: Pravda o strážcích Kristovy posvátné pokrevní linie, tvrdí, že historie Převorství sionského je sice zfalšovaná, ale vše je jenom součástí spletitého dvojitého podvodu, který má poškodit pravdivý příběh „božské pokrevní linie“ a tajných organizací, které ji chrání. Jejich starší kniha Templářské odhalení z roku 1997 měla být hlavním zdrojem Brownových tvrzení o skrytých zprávách v díle Leonarda da Vinci.

Co vlastně učil Ježíš
Znalec aramejštiny Neil Douglas-Klotz, autor Aramejského otčenáše, upozorňuje, že z pozdějších překladů do řečtiny a latiny vlastně nelze správně pochopit původní Ježíšovy výroky pronesené v aramejštině.

Ježíš například podle Tomášova evangelia Ježíš pronesl: „Člověk, který hledá, ať nepřestává hledat, dokud nenajde. Když najde, bude otřesen, a jakmile bude otřesen, bude se divit a stane se králem veškerenstva.“

„Král veškerenstva“ – to působí opravdu spíše jako podobenství, metafora označující duchovně probuzeného člověka. Je jasné, že podobné věci mohl mystik Ježíš sdělovat pouze vyvoleným ve skrytu, protože jinak by mu hrozila od soukmenovců smrt za nařčení z rouhání. (Což se také nakonec stalo.) A je docela pochopitelné, že tento typ výroků neprošel sítem a nedostal se do uznávaných evangelií.

Tomášovo evangelium je apokryfní sbírka Ježíšových výroků V úplnosti se dochovalo na papyrovém koptském rukopise, objeveném roku 1945 v egyptském Nag Hammádí. Tento rukopis bývá datován do doby kolem roku 340. Dochovaly se řecké zlomky evangelia, pocházející přibližně z roku 200..

Podle Douglase-Klotze Ješua (judejská podoba jména Ježíš) vnímal ideu Boha (aramejsky Alaha) pravděpodobně jako svatou Jednotu. Kdybychom v tomto kontextu řekli o někom, že je Syn Boží, mělo by to význam – je to osvícený mystik, který došel hlubokého spirituálního poznání. Křesťanství přijalo tuto myšlenku doslovně jako vztah rodinného charakteru mezi dvěma božskými věčnými entitami. Kdyby to původní křesťanští teologové neudělali, křesťanství by nemohlo existovat v podobě, v jaké dodnes trvá. Ježíš pouhý člověk – na tom nebylo možné postavit nové silné náboženství. Nebo si to aspoň raní křesťané mysleli. Příběh jogína Buddhy svědčí o něčem jiném.

Ježíš a Slunce
Císař Konstantin věřil, že mu Ježíš pomohl k vítězství v občanské válce, v které mu šlo o všechno. Byl mu hluboce vděčen a zavázán. Proto ukončil pronásledování křesťanů, zaručil náboženskou svobodu a svolal křesťanský koncil. Ten v Niceji roku 325 prohlásil římský den slunce – neděli – za křesťanský svátek a Ježíšovo narození určil na období zimního slunovratu. Převzal také tradiční symbol slunce – světelný kříž jako symbol křesťanství. Tehdy ještě jednotná církev spojila Ježíše tak výrazně s kultem Slunce, zřejmě proto, že to byl oblíbený kult Římanů.

Křesťané, žijící stovky let v obavě o život, náhle stáli před obrovskou šanci proměnit svůj kult v oficiální státní náboženství. Šlo o to přiblížit mystika Ježíše co nejvíce Římanům, tehdejšímu světu, aby ho přijali za Boha, šlo o uznání, toleranci dosud pronásledovaného náboženství v pohanské říši, šlo o všechno. A tak bylo zdůrazněno Ježíšovo božství. Všechno, co se nehodilo, co nebylo všeobecně srozumitelné a neladilo s novým kultem, bylo odvrženo a zapomenuto.

Zdroj

Komentáře
Share via
Copy link
Powered by Social Snap