Hegemonie vs. Harmonie: Srovnání přístupu USA a Číny k Blízkému východu

Zatímco Spojené státy se snaží udržet svou pozici na Blízkém východě na úkor míru, Čína zaujímá pragmatický přístup a snaží se o urovnání diplomatických vztahů a nastolení míru.

V poslední době se Čínská lidová republika stala na Blízkém východě otevřenějším hráčem. Začátkem letošního roku Peking zprostředkoval normalizaci vztahů mezi Saúdskou Arábií a Íránem, dvěma rivaly, kteří se dlouhodobě geopoliticky rozcházejí. Tato dohoda byla šokem pro systém Washingtonu, který po mnoho desetiletí těžil z využívání napětí mezi oběma regionálními stranami k rozšiřování vlastního vlivu. Čína nejenže tak učinila, ale později pozvala palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse do Pekingu, kde vytyčila svůj vlastní návrh řešení izraelské okupace Palestiny ve formě dvou států, což je výrazný rozdíl oproti bezvýhradné a tajné podpoře „Tel Avivu“ ze strany USA.

Čínské kroky na Blízkém východě jsou výsledkem rostoucího geopolitického soupeření se Spojenými státy, v jehož rámci se Si Ťin-pching snaží vystupovat jako otevřenější hráč v oblasti globálního míru a diplomacie. Přitom se však Čína snaží své strategie líčit jako existenčně odlišné od těch, které USA v regionu používaly v průběhu posledních 70 let. Zatímco dědictví Washingtonu na Blízkém východě je znázorňováno otevřenou agresí, vojenským dobýváním, politickým vměšováním a změnou režimu, Peking chce přinést poselství „win-win spolupráce“, harmonického soužití, míru a diplomacie a nabídnout osvěžující alternativu k letům americké devastace, která vedla ke zničení mnoha arabských národů.

Americká zahraniční politika na Blízkém východě vychází z cíle hegemonie, tj. udržení si pozice jediné vojenské a politické mocnosti v regionu s jednoznačným monopolem na jeho zdroje. Za tímto účelem Washington operuje především prostřednictvím strategie „rozděl a panuj“, která je založena na využívání bezpečnostních vztahů s několika partnerskými státy a eskalaci napětí s cílovými nepřátelskými zeměmi nebo skupinami, aby na nich vyzbrojil závislost a prezentoval se tak jako garant bezpečnosti, zajišťující vojensko-průmyslový komplex. USA tak často činí se zřejmým strategickým vědomím, že mnoho krizí, které vytváří, často vede k další krizi v pořadí, čímž vzniká nekonečný cyklus.

Jako příklad lze uvést klíčové bezpečnostní vztahy, o které se USA v regionu opírají, mimo jiné izraelskou okupaci, Saúdskou Arábii, Spojené arabské emiráty, Kuvajt a Katar. USA přitom hrály na regionální antagonismus s Irákem Saddáma Husajna, Asadovou Sýrií a porevolučním Íránem, stejně jako se skupinami, jako jsou Al-Káida a ISIS, aby mohly promítnout svou vlastní vojenskou moc.

Nestabilita vyvolaná takovými činy, jako byly následky invaze do Iráku v roce 2003, zhoršení války v Sýrii nebo válka v Jemenu, sloužila pouze k podpoře cílů USA, které se záměrně vyhýbaly míru, protože si uvědomovaly, že pokud by se regionální konflikty vyřešily samy, Washington by v regionu ztratil legitimitu.

Přístup Čínské lidové republiky k regionu je však zcela odlišný. Především Čínská zahraniční politika vychází z dosažení „solidarity“ s nezápadními zeměmi, které považuje za součást „globálního Jihu“, což je dědictví Maovy éry. Za druhé, mezi zásady její zahraniční politiky patří nezasahování a respektování národní suverenity jako obecné pravidlo. To znamená, že volí neangažovanost a také se vyhýbá evangelizování vlastní ideologie nebo politického systému jiným zemím. Stejně tak vnitropolitická priorita Číny, která usiluje o vlastní rozvoj a růst, směřuje k tomu, že dává přednost stabilitě a jistotě v mezinárodních záležitostech, na rozdíl od USA, které dávají přednost konfliktům a chaosu, a také k otevřené snaze vnutit svůj ideologický pohled na svět ostatním zemím.

Z tohoto důvodu Čína přistupuje k Blízkému východu s neideologickou, pragmatickou vizí podpory stability s cílem posílit vlastní ekonomickou angažovanost na Blízkém východě. Čína je největším spotřebitelem energie na světě a má jen málo vlastních zdrojů, a proto potřebuje značný dovoz ropy. To jí umožnilo získat stále těsnější vztahy s bohatými šejky ze zemí Perského zálivu, Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, což naopak oslabilo jejich závislost na Spojených státech.

Čína však neusiluje o „stranický“ přístup k těmto zemím a místo toho prosazuje přístup „nejlepšího ze všech světů“, který se snaží o produktivní vztahy se všemi státy v regionu současně, na rozdíl od „blokového“ přístupu USA. Peking tak usiluje o navázání pevných vztahů s rivaly ze zemí Perského zálivu, jako je Írán, a místo aby hrál na jejich antagonismus, staví se do role mírotvůrce a poskytuje jim k tomu politický prostor.

To bylo pro Blízký východ výhodné, neboť to umožnilo státům Perského zálivu zajistit si větší politickou autonomii vůči USA, které záměrně využívají podpory výměnou za sledování svých geopolitických cílů. Například na začátku roku 2022 se USA pokusily donutit Spojené arabské emiráty, aby se vzdaly účasti společnosti Huawei na svých telekomunikačních sítích 5G výměnou za nákup letounů F-35. V roce 2022 se Spojené arabské emiráty snažily získat podporu od společnosti Huawei. Spojené arabské emiráty dokázaly hrozbu USA odrazit a poohlédnout se jinde, což ukazuje, že Washington nemá nad těmito zeměmi takovou moc jako kdysi.

Čína nyní těmto zemím otevřela cestu k normalizaci vztahů s Íránem, což bylo za hegemonie USA jednoduše nemožné. Na druhé straně tyto měnící se geopolitické proudy v regionu také prověřily možnost „Izraele“ jednat beztrestně a odvrátily pokus USA donutit regionální strany k jednostrannému uznání „Tel Avivu“ na základě Abrahamových dohod na úkor Palestinců.

Když to vše vezmeme v úvahu, je čínská stopa na Blízkém východě dlouho očekávanou rovnováhou a stabilizující silou uprostřed chaosu vedeného USA, jednoduše proto, že dává regionálním stranám další možnost, jak si lépe zajistit vlastní hlas a geopolitické preference.

Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.

Zdroj