V dnešní době se učenci stále dohadují, jak je možné, že lidé doby kamenné, kteří prý jakmile, doslova „ slezli ze stromů“, byli ihned posedlí astronomií. Je zřejmé, že naši předkové žili trochu v jiném světě, než dnes tušíme – a že ovládali některé dovednosti, které bychom jim, podle dnešních měřítek, jen těžko přisuzovali.
Mnoho vědců má však tendenci odkazovat do říše mýtů, magie nebo náboženství naprosto vše, co se nám z dnešního pohledu jeví jako nepochopitelné a postrádající praktický smysl a účel. Proto také považují všechny rytiny z doby kamenné jen za nábožensky motivované kultovní symboly, například za insignie některých božstev. V poslední době ale byla právě v těchto rytinách objevena řada hvězdářských záznamů. Pokud vycházíme z předpokladu, že stavitelé megalitů ještě neznali písmo, nabízí se logicky domněnka, že po sobě možná zanechali záznamy, zapsané v geometrických značkách.
Většina tvarů zatím ale zůstává stále neobjasněná. Zarážející je rozhodně jejich podobnost: Rytiny na mohylových hrobech v Irsku – a také v pozdější keltské symbolice – rozhodně souvisí s trojhvězdou nebo s astronomií, stejně jako nekonečná dvojspirála ze Skotska ave východním Irsku, která byl nalezená i na Kanárských ostrovech. Vědci to odůvodňují možností, že se tyto symboly mohly šířit proto, že je lidé v době kamenné měli vytetované na tělech, stejně jako dnešní domorodé kmeny, žijící na kulturní úrovni doby kamenné. Rozluštíme je někdy, nebo zůstanou navždy tajemstvím?
Jen v oblasti Morbihanského zálivu (Bretaň. Francie), je sto třicet pět z celkem sto padesáti dolmenů zaměřeno na letní nebo zimní slunovrat. Stonehenge v srdci jižní Anglie se zase prokázalo jako velká prehistorická hvězdárna, s jejíž pomocí bylo možno provádět astronomické předpovědi. Dávní stavitelé v době kamenné znali dráhy mnoha hvězd, jako jsou Kapella, Kastor, Pollux, Vega, Antares, Atair nebo Denep. S jistým zpožděním zjistili nedávno zkušení astronomové, že lidé doby kamenné dokázali ve anglickém Stonehenge předpovědět každé zatmění Slunce nebo Měsíce.
Podle oficiálního datování prý dlouho před Stonehenge, tedy před 5143 lety, vybudovali primitivní a pouze kožešinami odění lidé – své astronomicky dokonalé, gigantické dílo –nejpozoruhodnější chodbový hrob Newgrange u řeky Boyne ve východním Irsku. Tento zároveň nejkrásnější chodbový hrob, nacházející se 45 kilometrů od Dablinu, pochází z prehistorických dob. Je starší, než 5000 let, tedy ještě starší, než pyramidy v Egyptě. Původně byl pokryt velikým pahorkem vejčitého tvaru, který měřil na výšku 14 metrů, dnes je vysoký jen 9 metrů a v průměru má 76 metrů. Pahorek, pokrývající více než půl hektaru půdy byl navršen z 200 000 oblázků a překrytých zářivě bílými křemínky. Vchod Newgrange se otvírá k jihovýchodu v přesné přímce s východem slunce o zimním slunovratu. Jaká je asi spojitost tohoto dávného hrobu s astronomií?
Michael O´ Kelly, profesor archeologie na univerzitě v Corku, událost přesně zaznamenal, když stál 21.prosince 1969 za úsvitu vnitř Newgrange: „Přesně v 09,54 britského času,“napsal,“objevil se nad místním horizontem horní okraj slunečního kotouče a v 09,58 zasvítil přímý paprsek slunečního světla skrze střešní krabici rovnou na podlahu chodby a postupně dosáhl až k dolnímu okraji kamenné pánve v koncové komoře. Když se úzký paprsek rozrostl až na šíři 17 centimetrů a sunul se po podlaze komory, hrob byl dramaticky osvětlen. V 10,04 se sedmnácticentimetrový paprsek světla začal opět zužovat a přesně v 10,15 byl přímý paprsek od hrobu odříznut.“ Jedno je jisté: Newgrange byl zbudován tak, aby využíval nejživotodárnějšího elementu- Slunce.
Zimní slunovrat je nejkratším dnem roku, dobou, která je počátkem nového roku, kdy životní síla začíná znovuoživovat spící zem. Tento den Slunce dosáhne nejvyššího bodu a pak se znovu zrodí. Vyjadřuje právě trojitá spirála uvnitř komory ve zkratce to, co zamýšleli budovatelé Newgrange , místo, které je pouze omylem pokládáno za „hrob“? Symbolizuje dovnitř stočená spirála cestu, kterou se ubírá mrtvý, a spirála stočená ven znovuzrození? Je-li tomu tak, je možné že se v Newgrange odehrává každoročně jakési symbolické oplodňování kosmického vejce, které zaručuje pokračování věčného cyklu života a znovuzrození.
Na první pohled zdejšího návštěvníka upoutá množství jemných skalních rytin. Vchod střeží kámen pokrytý spirálami a přes tucet vztyčených kamenů uvnitř chodby je vyzdobeno rytinami. Vedle spirál patřily k nejoblíbenějším vzorům použitým v Newgrange kosočtverce, klikaté čáry a kruhy. Kupodivu se však vůbec neshodují s nejpoužívanějšími symboly v jiných irských chodbových hrobech. Co tedy znamenají? Podle některých badatelů se spirály shodují s galaxiemi ve vesmíru a je možné, že se může jednat o záznamy astronomických pozorování. Podle další hypotézy spirály znázorňují symbol cestování v čase. Mohlo toto místo, stejně jako mnoho jiných na světě být jakýmsi mostem ke spojení s jinými světy nebo možná i jinými dimenzemi? Jde tedy o portály, vedoucí za určitých podmínek do jiných dimenzí? Tento nález dosvědčuje rozhodně znovu, že prehistorický člověk nebyl ani prosťáček ani barbar, ale byl obdařen znalostmi a zručností, které daleko přesahují naši obrazotvornost.
Je to proto, že naše poznatky o minulosti člověka jsou v dnešní době, ač se to možná opravdu nezdá, zcela bídné. Je očividné, že jsme se naprosto nepoučili z minulosti, protože stále zavíráme oči nad zcela jasnými fakty.
V minulých letech dospěla francouzská astronomka Chantal Jegus – Wolkiewicz k ohromujícímu zjištění, které jistě rozčílilo mnoho historiků: Když totiž studovala po řadu let skalní kresby, mezi nimi podrobně i kresby v jeskyni Lascaux, ve francouzské Dordogne. Stáří kreseb bylo odborníky stanoveno na 17 000 let. Logicky- podle evoluční teorie mohli tedy opravdu existovat jen primitivní lidé doby kamenné. Je pravda, že ty skalní kresby zobrazují skutečně koně, jeleny, býky, kuriózní čáry a tečky – všechny v barvách, které byly v době kamenné k dispozici.
Není divu, že Archeologové v těchto kresbách neviděli nikdy nic jiného, než potřebu tehdejších lovců divoké zvěře zkrášlit si stěny své jeskyně loveckými výjevy. Ale má to jeden háček: jak si máme vysvětlit fakt, že nejkrásnější z takto vyzdobených jeskyní nejsou vůbec v místech, kde tito lovci doby kamenné žili, ale naopak se zcela nelogicky nacházejí o mnoho kilometrů odtud- a to ještě vždycky v nepřístupných končinách!
Proto historikové pohotově usoudili, že tyto jeskyně asi „sloužily jako jakési haly, kde se lidé shromažďovali a kde šamani vykonávali patřičné náboženské obřady, které je měly spojit s jejich předky nebo dokonce s duchy.“ Podle nich to tedy byly jakési kostely či chrámy doby kamenné.
Ovšem Chantal Jegus narazila na zcela jiné souvislosti. Jako astronomce jí byly nápadné věci, které archeologům přinejmenším vůbec nepřišly na mysl. Skalní kresby totiž zobrazují ve skutečnosti hvězdy a také celá souhvězdí. Jsou to právě ta, o kterých jsme se, díky historikům, vždycky všichni domnívali, že je – ale o mnoho později- objevili až Babyloňané a Chaldejci. Byla to souhvězdí Štíra, Býka, Skopce, Kozoroha atd. To všechno ovšem nemůže být náhoda. Poznatky Chantal Jegus totiž potvrzují i ostatní astronomové- a také i samotná poloha jeskynního areálu.
Každý rok o letním slunovratu dopadají paprsky zapadajícího slunce vchodem do jeskyně přesně na kresby býků. Madame Jegus o tom říká: „Toto místo nebylo zvoleno náhodně. Malby vznikly jako součást fantastického výjevu, kdy slunce ozáří a prosvětlí celou Halu býků.“ Astronomka nejprve vyrobila mapu hvězdného nebe, jak se před 17 000 lety jevilo pozorovateli ze Země. Pak přesně poměřila všechny body a čáry zvířecích figur a porovnala získané výsledky s počítačovým programem hvězdného nebe před 17 000 lety. Shoda byla perfektní!
K tomu poznamenal astronom Gérald Jasniewicz z univerzity v Montpelliér (Francie), který údaje Chantal Jegus ověřoval, toto: „Značná část těchto dat je mimo vší pochybnost. Orientace jeskyně podle slunovratu, poloha Kozoroha, Štíra a Býka v hale odpovídá tehdejšímu hvězdnému nebi.“ To, že prehistoričtí lidé opravdu pozorovali oblohu a měli na svou dobu naprosto nevídané znalosti, je tedy zřejmé.
Autor: Magdalena Zachardova
