Tajemství Svaté krve

Tajemství Svaté krve

Často se lze dočíst, že skutečný důvod krvavé likvidace tajemných templářů byla jejich úloha v takzvaném Převorství sionském (Prieuré de Sion). Mělo jít o tajnou společnosti založenou už roku 1189, jejímž úkolem bylo střežit skutečné tajemství Svatého grálu – Svatou krev, tedy údajné potomky vzešlé z manželství Ježíše Krista a Marie z Magdaly. I v jinak celkem seriózně vyhlížejících publikacích se můžeme dočíst, že templáři byli vlastně jen jakousi krycí organizací zaštiťující skryté působení Převorství. Jeho tajnými členy tedy byla i většina zakládajících členů templářského řádu. Hypotéza o Převorství sionském se stala všeobecně známá především díky románu Da Vinciho kód od Dana Browna, ten ale ve skutečnosti jen použil údaje, s nimiž přišli jiní.

Pravda však byla mnohem prozaičtější. Převorství sionské se zrodilo o pěkných pár století později – až roku 1953. Jeho skutečným zakladatelem nebyl žádný templář ani zasvěcenec do tajemství vztahu Ježíše s Marií, ale francouzský politický dobrodruh Pierre Plantard. Předtím mu nevyšla válečná sázka na kolaborantský režim ve Vichy, ani poválečná hra na odbojáře, a tak to onoho roku zkusil trochu jinak.

Rozhlásil, že má k dispozici prastaré tajné rukopisy týkající se Převorství sionského a dokonce oficiálně zaregistroval toto sdružení u úřadů. Rukopisy prý získal z pozůstalosti poněkud záhadného kněze Francoise Berengera Sauniéra, o němž se věřilo, že na své faře nedaleko Carcassonu našel starou hrobku s poklady a starými písemnostmi. Svérázný duchovní tak vysvětloval své nápadně nákladné investice do nemovitostí, ve skutečnosti ale zřejmě jen zpronevěřil peníze důvěřivých věřících.

Plantard sám byl přímým potomkem Ježíše Krista a tím pádem příslušníkem královského rodu Merovejců – alespoň to tvrdil na základě získaných spisů. Později se sice bezpečně prokázalo, že jde o falsifikáty, zatím ale samozvaný princ poctivě pracoval na popularizaci Převorství sionského. Spojil se s novinářem Gérardem de Séde, dali dohromady další “důkazy” a sepsali o tom knihu, v níž do legendě o Převorství důvtipně zabudovali templáře, aby jim v něm přidělili hlavní roli.

Není přitom bez zajímavosti, že když v květnu 2004 de Séde zemřel, na pohřbu byla rakev podle poslední vůle zesnulého zahalena vlajkou Sovětského svazu. Mohlo jít jen o projev sympatií, tento druh sympatií ale obvykle nezůstával neopětovaný; Převorství sionské by nebyla první ani poslední zdánlivě praštěná sekta, která ve skutečnosti poskytuje krytí aktivitám tajných služeb.

Nejvíc pro popularizaci konspirační teorie o Převorství sionském Plantarda a Sédeho udělali až roku 1982 historikové Michael Baignet a Richard Leigh v knize Svatá krev, kteří jí dali posvěcení odborníků. Úloha Dana Browna se pak omezila už jen na to, že příběhy zkombinoval a především převedl do čtenářsky atraktivního tvaru detektivky plné vražd, honiček a tajných vzkazů.

Brown ve svém románu také převorství sionskému přidal padoušského protihráče v podobě ultraortodoxního katolického řádu Opus Dei, který neváhá vraždit, aby tajemství Grálu zůstalo skryto. Řád opravdu existuje a skutečně patří ke konzervativnímu křídlu katolictví, jehož projevy někdy trochu zavánějí středověkem (metody sebetrýznění) – dokonce je proto kritizovaný i zevnitř církve. Ale stejně jako Převorství sionské jde o novodobou záležitost (byl založen roku 1928) a především nevraždí. Aspoň to zatím nikdo nedokázal.

Dualmine.com Multiple your Bitcoin & Ethereum

Brownův spisovatelský úspěch mu přinesl nařčení z plagiátorství a soud s autory Svaté krve, který ho však očistil: soudce správně usoudil, že mezi literaturou faktu a beletrií jsou určité rozdíly.

Zastánci historické pravosti Převorství sionského se ale nevzdávají. Tvrdí, že Plantardův podnik byl krycím manévrem, který měl odvést pozornost od skutečné tajné společnosti stejného jména. Plantard a jeho kumpáni navíc prý byli členy zednářské lóže. Jiné konspirační teorie uvádějí že Plantardovu aféru ve skutečnosti zorganizovala katolická církev, aby Převorství zdiskreditovala.

Naproti tomu někteří poněkud nedůtklivější katoličtí duchovní tvrdili, že Brownův román pošlapává cítění křesťanů a horlivější kněží dokonce farníkům zakazovali knihu číst a koukat na film. Ve středověku by asi měl Dan Brown zaděláno na problémy a možná by mu bylo dost horko – v tomto případě doslova, protože na hranici si málokdo stěžuje na zimu.

Jenže doba pokročila a ani protesty věřících nezabránily prodat několik milionů výtisků Šifry mistra Leonarda s odhadovanou celkovou tržbou ve výši 250 milionů dolarů (o příjmech z filmu ani nemluvě). Převorství sionské tak skutečně ukrývalo poklad – i když vypadal trochu jinak, než ho prezentovali Plantard a Séde.

Brownova Šifra mistra Leonarda (v pozdějším překladu u nás vydaná jako Da Vinciho kód) je hlavním zdrojem povědomí veřejnosti o tajných cílech templářů a nepřiznaných důvodech jejich pronásledování, stejně jako představ o přechodu templářů do ilegality. Je to ovšem pouhá detektivka – navzdory tomu, že autor sugestivně vydává historické nepravdy za fakta. Dan Brown sice někdy bývá přirovnáván k italskému spisovateli Umbertu Ecovi, jehož vynikající romány se mimo jiné také dotýkají záhad templářů a jiných tajných společností. Eco ovšem byl vysokoškolský pedagog a nemínil si kazit odbornou pověst balamucením čtenářů.

Kolem templářů není moc věcí jistých, jedna ale ano: docela určitě nestřežili svatý Grál, ať už si pod ním představujeme cokoliv. Všechny historky o posvátné krvi nebo nádobě ukrývající netušenou sílu jsou konstrukcí moderní doby – když pro nic jiného, tak proto, že první zmínky týkající se Grálu pocházejí z artušovských legend, tedy z keltského prostředí, které se s templáři míjí v čase i prostoru. A ještě ke všemu jde o pouhou poezii, která se ovšem ve středověku stala tak populární, že ji mnozí začali brát doslova. Na to pak naletěli i autoři spekulativní literatury posledních staletí.

Autor: Jan A. Novák

Komentáře
Share via
Copy link
Powered by Social Snap