Proč je ukončení války na Ukrajině momentálně tak obtížné

Zatímco se prezident Trump snaží splnit svůj předvolební slib, že ukončí válku na Ukrajině a pomůže dosáhnout vyjednané mírové dohody, jeho úsilí částečně podkopává stupňující se výměna kamikadze dronů z obou stran.

Zejména v posledním týdnu došlo k prudké eskalaci, kdy Ukrajina vyslala tisíce dronů hluboko na území Ruska – většinu z nich Rusové zachytili – a Rusko na oplátku zintenzivnilo své útoky drony na Ukrajině. Ruským úderům o víkendu se dostalo velkého prostoru v Amerických médiích, zejména leteckému útoku v noci ze soboty na neděli, kdy části jedněch z největších rojů dronů vypuštěných v dosavadním průběhu války zasáhly obytné budovy v okolí Ukrajinských zbrojních závodů, na které se Rusko podle svých slov zaměřilo.

Tato série úderů vedla Trumpa k tomu, aby vyslovil dosud nejostřejší výtku Vladimirovi Putinovi. Ruského prezidenta označil za blázna a vyjádřil frustraci z toho, jak se Putin změnil od jejich společného telefonátu – po něm Trump charakterizoval Putina jako rozumného a se zájmem o příměří.

Establishmentový tisk se Trumpových komentářů radostně chopil a tvrdil, že i on se nyní probouzí k tomu, co celou dobu říkal: že Putin je nepříčetný maniak, s nímž se nedá domluvit, protože je motivován pouze touhou po krvi a iluzí o dobytí Evropy. Pak to předvídatelně opět vrátí ke svému širšímu argumentu, že Trumpova „naivní“ snaha „uklidnit“ Putina mírovou dohodou a pak se „stáhnout z Evropy“ a zahájit novou éru Amerického izolacionismu je marná a nebezpečná a že by se měl místo toho vrátit k establishmentem preferované strategii intervencionismu s tvrdou rukou.

Je pravda, že pokus Trumpovy administrativy zahájit jednání o ukončení války na Ukrajině narazil na potíže, kvůli nimž je nepravděpodobné, že by bylo brzy dosaženo příměří. To však není argument ve prospěch intervencionismu politického establishmentu, neboť právě ten tuto obtížnou situaci způsobil.

O období desetiletí mezi rozpadem SSSR a vznikem Západu přátelsky nakloněné Ruské federace a o případném návratu poměrů Studené války, který vyústil v Ruskou invazi na Ukrajinu, toho bylo napsáno mnoho. O podrobnostech a důsledcích rozhodnutí učiněných na této cestě se vedou rozsáhlé debaty. Nikdo skutečně důvěryhodný se však ani nepokouší tvrdit, že toto období bylo charakterizováno nedostatkem vměšování USA do dění ve Východní Evropě.

Washington se v regionu od počátku silně angažoval. Zpočátku to bylo vše pod přátelskou záminkou pomoci s přechodem od komunismu ke kapitalismu. Když však tento proces zpackala kombinace etatistických Západních ekonomů – kteří se domnívali, že volný trh musí být organizován a řízen shora dolů – a otevřené korupce představitelů ze všech stran, respekt, obdiv a důvěra, kterým se Americká vláda těšila ve většině regionu, se začaly vytrácet.

To se ještě urychlilo, když Američtí prezidenti začali usilovat o rozšíření NATO, proti-Sovětské vojenské aliance, až k Ruským hranicím. Po celou historii Ruska byla absence přirozených bariér mezi Moskvou a zbytkem Evropy zdrojem obrovských obav Ruských představitelů. Napoleonovým a později Hitlerovým armádám nebránily v pochodu přímo do srdce Ruska žádné hory ani velké vodní toky. Jediným faktorem, který obě invaze odsoudil k zániku, byla vzdálenost.

I v době jaderných zbraní, kdy dlouhé zásobovací řetězce pěchoty ztrácejí na významu, platí, že čím větší vzdálenost musí balistická raketa urazit, aby dosáhla Ruských měst, tím více času má Ruský režim na její odhalení, vyhodnocení a reakci. Vzdálenost je stále faktorem jejich obranné strategie.

Američtí představitelé to věděli, a přesto se rozhodli pomáhat NATO expandovat stále blíže k Moskvě. Americký velvyslanec v Rusku jim dokonce výslovně řekl, že snaha přivést do NATO konkrétně Ukrajinu téměř jistě způsobí, že Rusko Ukrajinu napadne.

Prakticky všichni významní Američtí stratégové Studené války byli hlasitě proti rozšiřování NATO, protože v něm viděli jistý způsob, jak zbytečně znovu zahájit konflikt mezi USA a Ruskem, který právě zázračně skončil bez jaderného zničení. Byli však přelobováni a přelstěni zbrojními společnostmi, které vyrábějí veškerou vojenskou techniku, kterou musí nové země NATO nakupovat.

A tak NATO expandovalo, Americká vojenská technika se přesunula na východ a protivládní protesty v zemích spřátelených s Ruskem získaly finanční prostředky a podporu Americké vlády.

I kdybychom přijali argument establishmentu, že Putinovi je vlastně jedno, jestli USA sypou zbraně do zemí na jeho hranicích a zajišťují s nimi bezpečnostní záruky, a že tyto akce využívá jen jako záminku k prosazování svých imperiálních ambicí, představitelé USA stále poskytli Putinovi snadný způsob, jak získat Ruskou veřejnost pro invazi na Ukrajinu bez jakéhokoli skutečného důvodu.

Je tragické, že poté, co k invazi došlo, představitelé USA a jejich spojenci v Západoevropských vládách, jako je Velká Británie, přesvědčili Ukrajince, aby upustili od včasné mírové dohody, která by vedla ke stažení Ruských sil na hranice před invazí. V následujících letech Rusko vzneslo trvalý nárok na velkou část východoukrajinského území, kterého se dříve zavázalo vzdát. A ukrajinská vláda neustále ztrácela páky na Ruské okupanty, protože se je pokoušela a neúspěšně snažila vytlačit silou.

Loni v létě Ukrajina překvapivě rozhodla, že odvede vojáky a zdroje z frontové linie a provede malou invazi v Ruské Kurské oblasti na severní hranici Ukrajiny. Tato operace mohla být pokusem získat zpět určitý vliv při budoucích jednáních. Mnoho však nepřinesla a Rusko od té doby znovu získalo prakticky celé území, o které přišlo. Přesun Ukrajinských jednotek a zdrojů nyní dodal Rusům dynamiku na zbytku fronty.

Proto je nepravděpodobné, že by v blízké budoucnosti bylo dosaženo mírové dohody. Zdá se totiž, že Rusko může dosáhnout více, pokud bude pokračovat v boji, než prostřednictvím jednání. A co je důležité, není to proto, že by se USA a jejich Evropští spojenci drželi zpátky a vyhýbali se tomu, aby Ukrajincům poskytli to, co potřebují k boji proti Rusům. Je to proto, že představitelé, kteří uznali, že vliv Západu na budoucí vyjednávání by se jen zhoršil, prohráli s těmi, kteří si mysleli, že válku je třeba prodloužit tak jako tak, protože je to dobrý způsob, jak „oslabit Rusko“, aniž by se riskovaly Americké životy.

Z této šlamastyky není snadná cesta ven. Není to tak, že by vlády NATO měly nějaký speciální zbraňový systém, který ještě neposlaly na Ukrajinu a který by mohl zvrátit průběh války. Kdyby ho měly, už by ho poslaly. Kromě vyslání Amerických vojáků do bojů s Rusy se toho pro podporu Ukrajinských sil nedá udělat víc. A jak poznamenal Scott Horton ve své nedávné přednášce v Misesově institutu, i kdyby se Trump skutečně pokusil zvrátit kurz a napravit vztahy mezi Washingtonem a Moskvou, Rusové by pravděpodobně jen pochopitelně předpokládali, že jakýkoli pokrok, kterého by dosáhl, by byl zrušen příštím demokratem, který by získal prezidentský úřad.

Proto, pokud se někdy dočkáme skutečného konce této zbytečné druhé Studené války s Ruskem, je zapotřebí, aby více Američanů pochopilo, jak k ní vlastně došlo. Je třeba, aby si všichni uvědomili, že pokud by prioritou americké vlády bylo skutečně zajistit naši bezpečnost, udělala by vše, co je v jejích silách, aby se vyhnula rozpoutání nového konfliktu s vládou nejsilněji vyzbrojenou jadernými zbraněmi na světě. A přesto se zdá, že udělala pravý opak.

Co cesta ven rozhodně nezahrnuje, je zdvojnásobení přesně té samé politiky, která tuto šlamastyku vytvořila a kterou prosazují ti, kdo chtějí, aby se tato válka táhla donekonečna v podlém pokusu využít Ukrajince k dalšímu oslabení Ruska.

Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.

Zdroj