Nacisté na Ukrajině: Pohled skrze mlhu informační války

Nacisté na Ukrajině

Ruský prezident Vladimir Putin 24. února podnikl „speciální vojenskou operaci … k demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny“. Západní média tyto deklarované cíle okamžitě odsoudila a pravidelně opakovala, že obvinění z nacismu na Ukrajině nejsou ničím jiným než ruskými „fake news.“

Nacisté na Ukrajině

Bývalý velvyslanec USA v Rusku Michael McFaul zašel tak daleko, že otevřeně prohlásil, že „na Ukrajině žádní nacisté nejsou.“ Podobná tvrzení zaznívají v ozvěnách masmédií a skutečnost, že současný ukrajinský prezident je Žid, je často krátkozrace prezentována jako jediný potřebný „důkaz.“

Zpochybňování existence nacistů a fašistů na Ukrajině slouží k vytvoření překrouceného, ale zjednodušeného příběhu volně založeného na druhé světové válce: Putin je zlá postava podobná Hitlerovi, která má v úmyslu zaútočit na svobodymilovnou ukrajinskou vládu a její nevinné stoupence. Cílem takového vyprávění je podpořit slepou a bezvýhradnou podporu Zelenského vlády, NATO a imperialistických západních mocností.

„Humanitární“ válka, tedy brutální zásah NATO, který by pravděpodobně vyvolal třetí světovou válku, je tak prezentována jako reálná možnost. V tomto kontextu hrozí, že jakýkoli pokus o střízlivou a konkrétní analýzu skutečné historie nacismu v regionu bude neupřímně označen a odmítnut jako „proputinovský“, protože nepodporuje tento válečný narativ.

Zkoumání, které zohledňuje složitost konkrétních situací, však ukazuje, že na Ukrajině skutečně existuje hluboká a rozsáhlá historie fašismu, kterému pomáhala a napomáhá vláda USA. To však neznamená, že fašismus je nutně dominantní silou v zemi nebo dokonce ve všech oblastech, v nichž existuje (armáda, polovojenské síly, parlament, společnost jako celek atd.). Navíc to ani v nejmenším neznamená, že je třeba podporovat ruskou invazi, nebo dokonce předpokládat, že „denacifikace“ je jejím hlavním cílem. Naopak, je možné pochopit, že fašismus je na Ukrajině velmi reálnou silou, a zároveň se postavit proti Putinovu rozhodnutí o nasazení vojsk.

Stručná historie nacistů, NATO a Ukrajiny
Pro pochopení současného konfliktu je důležité připomenout, že Rusové a Ukrajinci kdysi žili v relativní harmonii, když byli oba součástí Svazu sovětských socialistických republik, který byl založen na principu sebeurčení národů. Ten byl násilně přerušen v roce 1941, kdy nacisté napadli SSSR a zabrali velkou část Ukrajiny.

Podle Johna-Paula Himky žila na Ukrajině čtvrtina všech obětí holocaustu a ukrajinští ultranacionalisté při provádění svých hrůzných činů s nacisty spolupracovali. Na tomto genocidním řádění se podílela Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a její ozbrojené síly, Ukrajinská povstalecká armáda (Ukrainska povstanska armija-UPA): „Milice OUN byly klíčovými aktéry protižidovského násilí v létě 1941; OUN verbovala a infiltrovala policejní formace, které poskytovaly nepostradatelnou pracovní sílu pro mobilní vražedné jednotky Němců; v roce 1943 tisíce těchto policistů dezertovaly z německých služeb, aby se připojily k nacionalistickému povstání vedenému OUN, během něhož UPA zabíjela Židy, kterým se podařilo přežít velké likvidace v roce 1942.“ Podle Iana Sayera a Douglase Bottinga „se OUN významně podílela na vyhlazování Židů a dalších ‚nežádoucích osob‘, často vykonávala špinavou práci německých vyhlazovacích komand Einsatzkommando (např. zabíjení dětí) a po válce pokračovala pod americkým sponzoringem.“

V poválečném období americká vláda nenápadně začlenila znepokojivý počet nacistických kolaborantů do skutečné mezinárodní sítě antikomunistických fašistů. John Loftus odhaduje, že do roku 1952 byly do Spojených států přivezeny „stovky, ne-li tisíce významných nacistických kolaborantů z Běloruska, Ukrajiny, pobaltských států a Balkánu“ (a mnoho dalších bylo operačně nasazeno po celém světě). Jádro americké kontrarozvědky (CIC) vedlo operaci Anyface, aby ochránilo fašistického vůdce OUN – známého nacistického kolaboranta Stepana Banderu – před tím, aby ho Sověti postavili před soud. Banderův šéf Služby národní bezpečnosti (SB) Mykola Lebed byl „nejvýše postaveným ukrajinským nacistou, který kdy vstoupil na území Spojených států.“ Šéf tajných operací CIA Frank Wisner v roce 1951 přiznal, že ve Spojených státech se nachází „nejméně dvacet bývalých nebo aktivních členů SB OUN/Bandery.“

Americké zpravodajské služby úzce spolupracovaly s několika podobnými organizacemi bývalých nacistických kolaborantů, aby mohly vést rozsáhlé sabotážní, teroristické a vražedné kampaně proti SSSR. V roce 1951 Wisner odhadoval, že „od konce poslední války bylo OUN-UPA zabito více než 35 000 příslušníků ruské tajné policie (MVD-MKGB).“

NATO bylo do této protikomunistické války hluboce zapojeno, což se snad nejzřetelněji projevilo při operaci Gladio. Pod dohledem CIA a MI6 NATO vytvořilo velkou tajnou armádu vycvičených bojovníků, z nichž mnozí byli dobře etablovaní nacisté a fašisté. Podle oficiálního vyšetřování operace Gladio italským senátem:

„Bez jakýchkoli pochybností se ukazuje, že složky CIA zahájily v druhé polovině 60. let masivní operaci, jejímž cílem bylo všemi prostředky čelit šíření levicových skupin a hnutí na evropské úrovni.“

Ta zahrnovala cílené vraždy a teroristické útoky pod falešnou vlajkou, které byly sváděny na komunisty s cílem zastrašit civilní obyvatelstvo, aby podpořilo pravicové vlády a protikomunistické zátahy.

Vrchním velitelem spojeneckých sil NATO v Evropě byl v letech 1963-1969 Lyman Lemnitzer, který dal v roce 1962 zelenou operaci Northwoods. Tato operace, která nebyla nikdy realizována, protože ji prezident John F. Kennedy odmítl podepsat, spočívala v plánování teroristických útoků pod falešnou vlajkou proti občanům USA, z nichž měla být obviněna Kuba, aby se ospravedlnila vojenská invaze na ostrov.

Lemnitzerovo působení se překrývalo s působením Adolfa Heusingera, jednoho z mnoha vysoce postavených nacistických a fašistických činitelů, kteří byli začleněni do amerických vojenských a zpravodajských sítí. Heusinger působil jako náčelník Hitlerova generálního štábu armády a později se stal předsedou Vojenského výboru NATO (1961-1964). NATO se tedy nespokojilo s tím, že nacisté vykonávali část jeho špinavé práce tím, že je verbovalo do svých tajných armád, aby vedli ohavné protikomunistické teroristické kampaně. Začlenilo je také přímo do svého vedení, čímž vyslalo světu jasný signál ohledně své politické orientace.

Majdanský převrat
V následujících letech Spojené státy pokračovaly ve spolupráci s ukrajinskými fašisty v jejich nekonečných destabilizačních kampaních proti SSSR. Podle specialisty CIA Douglase Valentina „CIA rozvíjela fašistická aktiva na Ukrajině po dobu 70 let.“

Majdanský puč na přelomu let 2013 a 2014, který byl otevřeně podporován imperiálními mocnostmi ve Spojených státech a Evropě, se při svržení zvolené vlády Viktora Janukovyče opíral o krajně pravicové úderné oddíly, jako je fašistická organizace Pravý sektor a ultranacionalistická strana Svoboda.

Tři členové Svobody byli dosazeni jako členové první popřevratové vlády a spoluzakladatel Svobody Andrij Parubij byl pět let předsedou parlamentu.

Ačkoli se Svoboda od té doby snaží zmírnit svůj nacistický image, zachovává si svou podstatu ultranacionalistické, antikomunistické strany, která otevřeně chválí nacistického kolaboranta Stepana Banderu, politika a teoretika militantního křídla fašistické OUN.

Prapor Azov vznikl v květnu 2014 z ultranacionalistické organizace Patriot Ukrajiny (založené v roce 2005) a Sociálního národního shromáždění (SNA) (založeného v roce 2008), která je „známa útoky na menšiny.“

Prapor Azov, Pravý sektor a další fašistické milice hrály klíčovou roli při upevňování moci vlády po převratu mnoha způsoby: zapojovaly se do pouličního násilí proti levici, vedly zastrašovací kampaně proti nespolupracujícím politikům, zřizovaly indoktrinační tábory pro děti a mládež a vyvíjely tlak na vládu, aby revidovala vzdělávací osnovy, zakázala ruský jazyk a přepsala oficiální státní dějiny. Toto období pouličního násilí a zastrašování po převratu vyvrcholilo událostí, kterou někteří označují za nejhorší nacistické zvěrstvo od druhé světové války, kdy v budově odborových svazů v Oděse zahynulo asi 42 levičáků.

Právě tato operace na změnu režimu podporovaná Spojenými státy byla příčinou vypuknutí občanské války v Donbasu na východě Ukrajiny. Když proruští separatisté vyhlásili nezávislost na fašistické ukrajinské loutkové vládě, ta je nedokázala zadržet. Proto byl nasazen prapor Azov a další fašistické milice, což vedlo ke smrti přibližně 14 000 lidí (těsně před invazí v roce 2022 Putin uznal nezávislost dvou oblastí Donbasu). Azov získal podporu ukrajinského ministra vnitra Arsena Avakova a také americké zbraně a výcvik. Vzhledem k údajné efektivitě v boji proti ruským separatistům byl prapor v roce 2014 začleněn do ukrajinské Národní gardy, čímž se formálně stal součástí státu.

V roce 2015 CIA podle pěti bývalých představitelů zpravodajských služeb a národní bezpečnosti zřídila „tajný intenzivní výcvikový program v USA pro elitní ukrajinské jednotky speciálních operací a další zpravodajský personál.“ V témže roce americký Kongres schválil návrh zákona o výdajích, který obsahoval „ekonomickou a vojenskou podporu Ukrajině v hodnotě stovek milionů dolarů, přičemž tento návrh byl výslovně upraven tak, aby tato podpora mohla plynout rezidentní neonacistické milici v zemi, pluku Azov.“

Vzhledem k tomu, že se vedou debaty o tom, nakolik jsou Azov nebo jiné ultranacionalistické milice nacistické, stojí za zmínku, že Sněmovna reprezentantů USA v roce 2015 uznala, že Azov je „neonacistický.“ Ačkoli prapor někdy popírá, že by se hlásil k nacistické ideologii jako celku, „na uniformách a tělech příslušníků Azova se to hemží nacistickými symboly, jako je hákový kříž a regálie SS.“ Na jejich uniformách je neonacistický symbol Wolfsangel, který vypadá jako černý hákový kříž na žlutém pozadí. Andrij Djačenko, mluvčí pluku, v roce 2015 tvrdil, že „10 až 20 % členů skupiny jsou nacisté.“ Zdá se, že toto prohlášení učinil proto, aby bagatelizoval obavy z nacifikace. Nicméně i kdyby byl počet takto nízký, nutně z toho vyplývá, že všichni ostatní příslušníci praporu Azov jsou nacističtí kolaboranti.

Bez ohledu na to, zda prapor Azov nebo podobné prapory stoprocentně akceptují nacistickou ideologii, je nezbytné si uvědomit, že jejich celkové zaměření je jasně fašistické: dostávají finanční prostředky od reakčních složek kapitalistické vládnoucí třídy na provozování násilných polostátních milicí – které byly v některých případech integrovány do státu -, které jsou ultranacionalistické, rasistické, prokapitalistické a antikomunistické. Andrij Bileckij má dobré předpoklady pro pochopení jejich orientace, protože předtím, než v letech 2014-2019 působil jako poslanec ukrajinského parlamentu, zastával funkci vůdce Patriotů Ukrajiny a SNA a také praporu Azov. V rozhovoru vysvětlil svůj postoj následovně: „Historickým posláním našeho národa v tomto kritickém okamžiku je vést Bílé rasy světa do posledního křížového tažení za jejich přežití. Křížové tažení proti Untermenschen [méněcenným rasám, podle standardní nacistické terminologie] vedené Semity.“

Fašismus na Ukrajině dnes
Na Ukrajině jsou dnes fašistické prvky přítomny v kapitalistické vládnoucí třídě, polovojenských organizacích, ukrajinské armádě, parlamentu a některých sektorech společnosti. Bylo by sice chybou předpokládat, že jsou v každém případě dominantní silou, ale stejně chybné by bylo ignorovat jejich přítomnost, rozsáhlý dosah a podporu, které se těší od Zelenského vlády a imperialistických sil mimo zemi.

V parlamentních volbách v roce 2019 vytvořila Svoboda jednotnou kandidátní listinu s dalšími krajně pravicovými stranami: Pravý sektor, Národní sbor a Jarošova vládní iniciativa. Získali pouze 2,15 % hlasů, čímž nepřekročili 5% hranici pro získání poslaneckého mandátu. Ve stejných volbách získala strana Sluha lidu Volodymyra Zelenského, která kandidovala na protikorupční platformě a v mainstreamovém tisku je označována za centristickou, 124 mandátů na celostátní stranické listině a 130 mandátů ve volebních obvodech.

Zelenského strana se jmenuje podle stejnojmenného hitu ukrajinského televizního seriálu, který oslovil „Ukrajince frustrované oligarchickou elitou země a neschopností vysušit bažinu po revoluci v roce 2014.“ V seriálu Zelenskyj, kariérní herec a komik, nehrál nikoho jiného než ukrajinského prezidenta. Jeho raketový vzestup do skutečné prezidentské funkce tak byl z nemalé části způsoben jeho statusem slavného herce, ne nepodobným jiným politickým loutkám v buržoazních demokraciích. Kromě toho dostával hojné finanční prostředky od několika soukromých dárců, mezi nimiž byl především miliardář a oligarcha Ihor Kolomojskij, který byl jeho největším podporovatelem.

Kolomojskyj vlastní majetkový podíl ve společnosti 1+1 Media Group, jejíž televizní stanice vysílala pořad „Služebník lidu“, který zpětně vypadá jako rozšířená předvolební reklama. Jeho média také zajišťovala bezpečnost a logistické zázemí pro hercovu politickou kampaň, během níž čtrnáctkrát cestoval do Ženevy a Tel Avivu, kde Kolomojskij sídlí. Dokumenty Pandora Papers odhalily pavučinu offshorových sítí a finančních propletenců mezi Zelenským a Kolomojským.

Kolomojskij je navíc jedním z hlavních sponzorů ultranacionalistických milicí na východní Ukrajině, včetně fašistických praporů Azov a Aidar, které byly v posledních osmi letech obviněny z ohavných válečných zločinů v oblasti Donbasu. Údajně také financuje „dobrovolnické prapory Donbas, Dněpr 1, Dněpr 2.“ Když byl v březnu 2014 jmenován gubernátorem svého domovského Dněpropetrovska, podílel se na potlačení tamního separatistického hnutí tím, že „vynaložil více než 10 milionů dolarů na vytvoření praporu Dněpr.“

V roce 2015 se odhadovalo, že na východě Ukrajiny bojuje proti separatistům asi 30 nacionalistických milicí. Finančně je podporují bohatí oligarchové jako Kolomojskij a Serhij Taruta (miliardář a gubernátor Doněcké oblasti, který financoval i prapor Azov) a fungují jako mocná polovojenská síla, která doplňuje ukrajinskou armádu. V červenci 2015 vydalo Rusko na Kolomojského zatykač za „organizování zabíjení civilistů“ kvůli jeho finanční podpoře bojovníků.

Herec a prezident Zelenskyj zdaleka nepotlačil tyto ultranacionalistické milice, z nichž mnohé vykazují otevřené znaky nacismu a fašismu, ale nejenže jim umožnil beztrestně působit, ale navíc utkal těsné vztahy mezi svou administrativou a otevřenými fašisty.

Například v listopadu 2021 Dmytro Jaroš, bývalý vůdce Pravého sektoru a zapřísáhlý stoupenec nacistického kolaboranta Bandery, prohlásil, že byl jmenován poradcem vrchního velitele ozbrojených sil Ukrajiny. Krátce poté Zelenskyj vyznamenal velitele Pravého sektoru Dmytra Kocjubajela vyznamenáním „Hrdina Ukrajiny.“ Letos 1. března jmenoval Maksyma Marčenka, bývalého velitele praporu Aidar – který je obviněn z válečných zločinů v Donbasu – oblastním správcem Oděsy. Mezi ukrajinskou vládou a armádou na jedné straně a těmito ultranacionalistickými a často fašistickými milicemi na straně druhé existuje řada dalších vazeb.

Zatímco se ukrajinské úřady zabývaly posilováním fašistů, zbavily v roce 2015 komunistické strany práva účastnit se voleb a vydaly kontroverzní zákony o „dekomunizaci“:

„Zákony zakazují vystavování sovětských symbolů a mění status svátku 09. května, který připomíná vítězství Sovětského svazu nad nacistickým Německem ve 2. světové válce. Zákony fakticky odstraní všechny zmínky o ‚Velké vlastenecké válce‘ (sovětský termín pro 2. světovou válku) a nahradí je termínem ‚druhá světová válka‘; zakážou sovětskou vítěznou vlajku a přejmenují ulice, náměstí, a dokonce i celá města.“ Od té doby byly přejmenovány desítky tisíc ulic a téměř tisíc měst a vesnic. V rámci tohoto rozsáhlého antikomunistického kulturního projektu bylo také odstraněno přes dva tisíce soch a pomníků. Navzdory rozsáhlé kritice současná vláda odmítla zákony zrušit. Podle Abdula Rahmana „Zelenského neochota postavit se pravicovým skupinám stejným způsobem, jakým se zaměřuje na údajně proruské skupiny, svědčí o jejich vlivu při určování politického diskurzu v zemi.“

Došlo také k řadě významných symbolických gest, která glorifikují ultranacionalisty a nacistické kolaboranty, čímž podporují širší kulturu fašismu v určitých sektorech ukrajinské společnosti. Zelenskyj v jednom z rozhovorů například tvrdil: „Existují nesporní hrdinové. Stepan Bandera je pro určitou část Ukrajinců hrdinou, a to je normální a v pohodě. Byl jedním z těch, kteří bránili svobodu Ukrajiny.“ Zelenskyj také veřejně hájil ukrajinského fotbalistu Romana Zolzulyu jako „pravého vlastence“, když byl kvůli svým fotografiím s nacistickým kolaborantem Banderou a otevřené podpoře praporu Azov obviněn z nacismu. Kromě toho se Zelenského bývalý premiér Oleksij Hončaruk objevil na pódiu na neonacistickém koncertu pořádaném fašistickým hnutím C14.

Není tedy asi překvapivé, že Ukrajina byla spolu se Spojenými státy jedinou zemí, která hlasovala proti návrhu rezoluce Valného shromáždění OSN „o boji proti glorifikaci nacismu, neonacismu a dalším praktikám, které přispívají k podněcování současných forem rasismu, rasové diskriminace, xenofobie a související nesnášenlivosti.“ Významná média vysílala nacistickou propagandu, která rezonuje v širší kultuře. V roce 2014 ukrajinský novinář v televizi Hromadske TV otevřeně vyzval ke genocidě v Donbasu a prohlásil, že „existuje určitá kategorie lidí, která musí být vyhlazena.“

Letos 13. března ukrajinský televizní moderátor Fahruddin Šarafmal v ranním pořadu na 24. kanálu zaníceně vyzval ke genocidě a vyvraždění ruských dětí. S fotografií nechvalně známého nacisty Adolfa Eichmana za zády řekl:

„Dovolím si citovat Adolfa Eichmanna, který řekl, že chcete-li zničit národ, musíte zničit především jeho děti. Protože když zabijete jejich rodiče, děti vyrostou a budou se mstít. Když zabijete děti, nikdy nedospějí a národ zanikne.

A až budu mít příležitost zlikvidovat Rusy, určitě to udělám. Protože mě nazýváte nacistou, hlásím se k doktríně Adolfa Eichmanna a udělám vše, co je v mých silách, abych zajistil, že vy a vaše děti už nikdy nebudete žít na této zemi. Musíte pochopit, že jde o vítězství ukrajinského lidu, ne o mír. My potřebujeme vítězství. A pokud budeme muset vyvraždit všechny vaše rodiny – budu jeden z prvních, kdo to udělá.“

Kanál 24 je součástí mediálního konglomerátu TRK Lux, který ovládá bohatá ukrajinská podnikatelka Kateryna Kit-Sadová a její manžel Andrij Sadovyj (starosta Lvova a bývalý lídr politické strany Samostatnost).

Zelenskyj nedávno využil ruskou invazi jako záminku k zákazu 11 politických stran, včetně největší opoziční strany, která má 43 křesel v parlamentu, a nechal zatknout komunistické vůdce. Údajně proto, aby bojoval proti ruským „dezinformacím“, převzal také kontrolu nad zpravodajskými kanály a zavedl centralizovanou informační politiku, která spojuje všechny národní televizní kanály do „jednotné informační platformy strategické komunikace.“ Ukrajinské ministerstvo zahraničních věcí přímo spolupracuje s mezinárodní sítí firem pro styk s veřejností, aby vedlo informační válku a kontrolovalo narativ. Podle jednoho z vysokých představitelů NATO: „Jsou opravdu vynikající ve stratcomu [strategické komunikaci] – médiích, informačních operacích a také v psy-ops.“

Zkušenosti Zelenského jako kariérního herce jsou v těchto snahách jistě přínosem. Koneckonců se snaží svou vládu líčit jako svobodnou a demokratickou – ne nepodobnou západním imperialistickým mocnostem, s nimiž je spojena -, zatímco podporuje fašistické milice, dostává finanční prostředky od reakčních kapitalistů (kteří financují i nacistické prapory), oslavuje ultranacionalisty a nacistické kolaboranty, povzbuzuje kulturu fašismu, zakazuje politické strany a přísně kontroluje zprávy a informace.

Fašistická hrozba je mezinárodní
Ačkoli se někomu ve Spojených státech nebo jinde může zdát, že Ukrajina je vzdálená země, která nemá velký vliv na jeho bezprostřední politické okolí, ve skutečnosti je důležitým centrem globálního fašistického hnutí. Podle Aljazeery: „Nadnárodní podpora Azovu byla široká a Ukrajina se stala novým centrem krajní pravice po celém světě. Je doloženo, že muži ze tří kontinentů se připojují k výcvikovým jednotkám Azov, aby zde hledali bojové zkušenosti a věnovali se podobné ideologii.“ V investigativní zprávě z počátku roku 2021 časopis Time zjistil, že

„Azov je mnohem víc než jen domobrana. Má vlastní politickou stranu, dvě nakladatelství, letní tábory pro děti a strážní oddíl známý jako Národní domobrana, který hlídkuje v ulicích ukrajinských měst po boku policie […] má také vojenské křídlo s nejméně dvěma výcvikovými základnami a rozsáhlým arzenálem zbraní, od bezpilotních letounů a obrněných vozidel až po dělostřelectvo.“

Novinářům to řekla Olena Semenjaková, vedoucí mezinárodního působení Azova: „Dalo by se to popsat jako malý stát ve státě.“

Ali Soufan odhaduje, že „za posledních šest let přišlo na Ukrajinu více než 17 000 zahraničních bojovníků z 50 zemí.“ V roce 2019 napsali američtí zákonodárci dopis ministerstvu zahraničí, v němž uvedli, že „souvislost mezi Azovem a teroristickými činy v Americe je jednoznačná.“ V místopřísežném prohlášení FBI z roku 2018 se uvádí, že Azov „se pravděpodobně podílel na výcviku a radikalizaci organizací nadřazenosti bílé rasy se sídlem ve Spojených státech.“ Mezi ně patřili i členové bělošského supremacistického hnutí Rise Above Movement, kteří byli obviněni z toho, že „‚násilně napadli a zaútočili na protiprotestující‘ na několika bělošských nacionalistických a bělošských supremacistických akcích po celých Spojených státech, včetně násilného shromáždění ‚Unite the Right‘ v Charlottesville.“

Nacismus a fašismus jsou na Ukrajině velmi reálnými faktory, které byly rozsáhle zdokumentovány. Uvědomění si této skutečnosti je nezbytné pro diferencované pochopení současného konfliktu, ale vůbec to neznamená podporu Putinovy vojenské intervence, která má strašlivé následky na životech mnoha nevinných dělníků.

A konečně by nám nemělo uniknout, že Bidenova administrativa, která se dostala k moci jako údajná hráz proti šíření fašismu doma, pokračuje v politice podpory fašistických sil v jednom z hlavních center mezinárodního fašismu. To jasně ukazuje, že boj proti fašismu se nikdy nemůže omezit na domácí boj. Musí být vždy veden v internacionalistickém rámci, a tedy neoddělitelně spojen s rozhodným antiimperialismem.

Zdroj

0 0 votes
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x