Karavana klimatických katastrof je opět na pochodu a alarmisté vyvolávají obavy z údajně nízkého zimního zalednění Antarktidy.
V deníku Financial Times uvádí vědecký redaktor Clive Cookson, že Antarktida „čelí katastrofické kaskádě extrémních ekologických událostí…, které ovlivní klima na celém světě.“
Netřeba dodávat, že v článku není zmínka o tom, že v roce 2014 byl mořský led v Antarktidě rekordně vysoký, ale v celé hysterii kupodivu chybí skutečnost, že reanalyzovaná data z dřívějších družic ukazují podobnou úroveň zimního ledu v roce 1966. Ještě kurióznější je, že k odhalení této informace je zapotřebí minimálního novinářského pátrání, protože ji poskytuje často konzultované Národní středisko pro údaje o sněhu a ledu (NSIDC).
Centrum NSIDC se sídlem v Coloradu uvedlo důkazy, že podle prvních údajů ze satelitu Nimbus byl v roce 1966 rozsah zimního mořského ledu přibližně 15 milionů kilometrů čtverečních „pravděpodobně srovnatelný s dnešní velmi nízkou úrovní.“ Při opětovném analyzování těchto raných družicových údajů existují určité nejistoty, ale podle NSIDC jsou tato zjištění v souladu s pozorováními, podle nichž je rozsah mořského ledu v Antarktidě „velmi kolísavý.“
V loňském roce skupina amerických geografů a statistiků zkoumala historická pozorování rozsahu mořského ledu v Antarktidě a zjistila „statisticky významné“ pozitivní trendy od roku 1979. Tyto trendy ve všech čtyřech ročních obdobích byly navíc porovnány se „statisticky významnými poklesy“ po většinu počátku a poloviny 20. století.
Některé z informací FT pocházejí ze zprávy, kterou si nechala vypracovat Britská vláda, jež podporuje zavedení nulové sítě. Hlavní autor zprávy profesor Martin Siegert z Exeterské univerzity říká, že je „ohromen množstvím změn, které jsme již v posledních několika letech zaznamenali.“ Ve skutečnosti máme kompletní záznamy o mořském ledu v Antarktidě pouze od roku 1979, ale je více než pravděpodobné, že stejně jako led v Arktidě ubývá a klesá na základě přirozených cyklů.
Ale podobně jako korály na Velkém bariérovém útesu, i zde politicky inspirovaní alarmisté křičí, když klesá, ale když se zotaví, přejdou k další třešničce. Přestože je oxid uhličitý na celé jižní polokouli dobře promíchaný, malý příspěvek člověka je jaksi považován za zodpovědný, zatímco cyklické změny nabízejí příležitost k příspěvkům ve stylu Grety Thunbergové ke klimatologickým poznatkům.
Minulý měsíc se o Antarktidě psalo také kvůli její hlavní roli při propagaci strašení „nejteplejším dnem za posledních 125 000 let.“ Celosvětové tvrzení o teplotě 62,6 °C bylo výsledkem odhadu počítačového modelu společnosti Climate Reanalyzer.
Tento údaj byl značně zkreslen „vlnou veder“ v Antarktidě ve dnech 3. a 4. července, kdy se teploty v některých částech kontinentu vyšplhaly z -70°F na přibližně -30°F. Bez satelitů by tento lokální nárůst nebyl v minulosti nikdy zjištěn, což zpochybňuje tvrzení o „nejteplejším dni.“ Steve Milloy zkoumá tato tvrzení každý měsíc. Tvrdí, že bez výkyvu v Antarktidě by se globální teplota pohybovala kolem 57,5 °F, což je podobná hodnota jako při dlouhodobém měření.
Jak Daily Sceptic v minulosti často poznamenával, Antarktida je místem, kde je obtížné vyvolat klimatický poplach. V posledních sedmi desetiletích se na rozsáhlých územích kontinentu otepluje jen málo nebo vůbec. Podle nedávné studie (Singh a Polvani) se mořský led v Antarktidě „mírně rozšířil“ a oteplování v tomto období „téměř neexistovalo.“ Podle údajů NASA činí úbytek ledu 0,0005 % ročně. Jiná nedávná studie zjistila, že ledové šelfy obklopující kontinent se v letech 2009-2019 celkově zvětšily o 0,4 %.
Výše uvedená mapa od Singha a Polvaniho ukazuje, že veškeré oteplování v Antarktidě se odehrává na západě. Právě do této oblasti se vracejí ekologičtí bojovníci s příběhy o hroutících se šelfových ledech a ledovcích. Vždy se však vědělo, že západní strana je oblastí značné sopečné činnosti.
Její plný rozsah nedávno ukázali vědci pracující v německém výzkumném centru GFZ pro geovědy. Předkládají vědecké důkazy, které ukazují „přímou souvislost“ mezi nedávným úbytkem ledu na západě a geotermálním tepelným tokem. Dále uvádějí, že je běžné připisovat změny v dynamice a úbytku ledu atmosférickým a oceánským vlivům. „Nedávné studie však naznačují přímou souvislost mezi vznikem ledových proudů a zónami zvýšeného tepelného toku,“ poznamenávají.
Mapa sestavená Německými vědci zobrazuje známé sopky (černé trojúhelníky) pod ledem v Antarktidě a upozorňuje na geotermální tepelné toky, které z nich vycházejí. Jak je zřetelně vidět, oteplování znázorněné na prvním grafu koreluje s tepelnými toky pod ledem. Vědci tvrdí, že jejich práce naznačuje „přímé propojení“ hlubokých litosférických a povrchových procesů. To je prý v souladu se zvýšeným geotermálním teplem zjištěným pod ledovci Thwaites a Pope.
Jedná se o Thwaitesův ledovec, jinak v populárních tiskovinách známý jako ledovec „Soudného dne.“
Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.
