Znepokojivý vzestup ukrajinských neonacistických poslanců od prodemokratické revoluce v roce 2014

Znepokojivý vzestup ukrajinských neonacistických poslanců

V roce 2017 ukrajinský parlament (Nejvyšší rada) odhlasoval zákaz stužky svatého Jiří, znaku, který se často nosí na památku těch, kteří osvobodili Sovětský svaz od Hitlerovy nadvlády. Až sedm milionů ukrajinských pěšáků tvořilo součást Rudé armády během jejího boje proti nacistickému Německu, když byl Hitler na východě definitivně zlomen.

Znepokojivý vzestup ukrajinských neonacistických poslanců

V zimě 1943 se kdysi zdánlivě nezničitelný Wehrmacht točil na chvostu, jeho důstojníci se s hlavami otočenými na západ postupně stahovali k německým hranicím. Přišlo jaro 1945 a po střední a východní Evropě leželo rozeseto asi 2,5 milionu mrtvých ukrajinských vojáků, z nichž mnohá těla se již nikdy nepodařilo najít.

Rozhodnutí stále pravicovějšího ukrajinského parlamentu zakázat pamětní symboly připomínající ty, kteří bojovali proti Třetí říši, je proto znesvěcením jejich památky. Je to pokus o překrytí strašlivého utrpení, které ukrajinský stát zažil během nacistické okupace, kdy Hitler nastínil plány na přeměnu země v otrockou kolonii germánského panství.

Od „prodemokratické revoluce“, kterou v únoru 2014 iniciovaly Spojené státy, se do funkcí dostává stále početnější skupina neonacistů. Mezi těmito hrozivými postavami vyniká krajně pravicový vojenský velitel Jurij Bereza, od listopadu 2014 poslanec, který byl zvolen pod názvem „lidový poslanec Ukrajiny.“

Bereza je členem fašismem infiltrované strany Lidová fronta, která mezi své prominentní poslance počítá i neonacistu Andrije Parubije, od dubna 2016 předsedu ukrajinského parlamentu. Na počátku 90. let Parubij spoluzakládal s extremistou Olehem Tjahnybokem krajně pravicovou Sociálně-národní stranu Ukrajiny, která se později stala známou jako strana Svoboda.

Když se v květnu 2017 několik uvědomělých ukrajinských poslanců postavilo proti krokům při zákazu stužky svatého Jiří, Bereza ze svého poslaneckého křesla zařval, že by nejraději „popadl samopal a ty parchanty postřílel.“ Bereza působí zastrašujícím dojmem. Je to vysoký muž, běžně oblečený v plné vojenské uniformě, s krátce střiženými vlasy, širokými rameny a přísným výrazem.

V prosinci 2018 udeřil Bereza do obličeje poslance středolevé strany Pro život Nestora Šufryče poté, co ten z parlamentní tribuny odstranil plakát, který obviňoval bohatého ukrajinského politika Viktora Medvedčuka, že je „agentem Kremlu.“ Medvedčuk je údajně spolupracovníkem ruského prezidenta Vladimira Putina.

Bereza je dobře obeznámen s používáním zbraní. Od dubna 2014 zastává funkci velitele praporu Dněpr: s fašistickým spojenectvím, který bojuje proti Moskvou podporovaným separatistům ve východoukrajinských regionech, jako je Doněcká oblast, oblast, která leží přímo na jihozápadní hranici Ruska a je vzdálena pouhých 400 kilometrů od Volgogradu (Stalingradu). Prapor Dnipro je podřízen Ministerstvu vnitra Ukrajiny, které mimo jiné provádí státní politiku.

Bereza a jeho pluk se účastnili bojů během bitvy o Ilovajsk na podzim 2014, která skončila rozhodujícím vítězstvím Moskvou podporované Doněcké lidové republiky.

Berezův případ vzbudil sympatie a podporu komerčních médií, jako jsou Los Angeles Times, které napsaly, že jeho jednotka „přežívala na trávě a dešťové vodě, když se bránila pětidenní nepřetržité palbě odstřelovačů.“ LA Times rovněž citují Berezu a navzdory zvýšenému riziku jaderné války vyzývají k navýšení finančních prostředků pro krajně pravicové prapory.

Během Vánoc 2014 byl Berezův pluk obviněn skupinami na ochranu lidských práv z válečných zločinů, například ze záměrného vyhladovění ukrajinských civilistů. Jeho prapor obdržel od miliardáře a podnikatele Ihora Kolomojského finanční podporu ve výši více než 10 milionů dolarů. Existují fotografie, na nichž si oligarcha na jaře 2014 přátelsky potřásá rukou s Berezou.

Kolomojskij poskytl kritickou podporu také Volodymyru Zelenskému, zvolenému ukrajinskému prezidentovi, tím, že mu zaručil široké zviditelnění v televizních stanicích, které magnát vlastní. Kolomojskij je jedním z nejmocnějších a nejbohatších Ukrajinců na světě. Jeho vliv sahá od Kavkazu v Eurasii až po Apalačské hory v Severní Americe.

V zápletce hodné hollywoodského filmu noir je Kolomojskyj v současné době vyšetřován FBI kvůli tvrzení, že si „objednal vraždy na zakázku“ a „finanční zločiny“, včetně praní špinavých peněz a zpronevěry. V roce 2016 byl Kolomojskyj obviněn z toho, že největší ukrajinskou banku (PrivatBank) připravil o stovky milionů dolarů.

V tomto roce byl také v Rusku zahájen trestní proces proti Kolomojskému, který údajně organizoval zabíjení civilistů. V minulosti byl nucen popírat i další obvinění týkající se úplatkářství a únosů.

Kolomojskij, který po určitou dobu žil v USA a udržuje si rozsáhlé obchodní zájmy ve státech jako Ohio a Západní Virginie, se loni v září přestěhoval do Izraele – což může případné vydání do Ameriky značně zkomplikovat, neboť má částečně i izraelské občanství.

Kolomojskyj financoval další krajně pravicové pluky bojující na východě Ukrajiny, jako jsou prapory Azov, Aidar a Donbas. Tyto ozbrojené skupiny jsou aktivisty za lidská práva označovány za pachatele celé řady trestných činů, včetně válečných zločinů – které zůstaly nepotrestány -, jako je mučení, únosy, popravy, nezákonné zadržování, sexuální útoky atd.

Do ukrajinského parlamentu byl skutečně zvolen alarmující počet neonacistů. Za posledních pět let, které deník Washington Post označuje za „rodící se demokracii“, si práci ukrajinských poslanců užili následující fašisté, z nichž každý je bývalým nebo současným členem neonacistické strany Svoboda: Oleh Tjahnybok, Ihor Mosijčuk, Oleh Osuchovskij, Jurij Bublyk, Oleksandr Marčenko, Oleh Machnickij, Andrij Iljenko, Ruslan Košulynskij, Michail Holovko, Jurij Levčenko, Igor Mirošnyčenko, Pavlo Kyrylenko a Eduard Leonov.

Přítomnost výše uvedených v mocenských koridorech nebyla ve zpravodajství masmédií téměř vůbec dokumentována. V ukrajinském parlamentu dostávají trvalé zaměstnání i další fašisté – například Andrij Bileckij, spoluzakladatel dnes již neexistujícího bělošského supremacistického Sociálně-národního shromáždění. Od konce roku 2016 stojí poslanec Biletskij v čele krajně pravicové strany Národní sbor. Tato organizace se údajně neustále rozšiřuje, přičemž Biletsky minulý měsíc prohlásil, že, „vidíme, jak je naše hnutí úspěšné… Ukrajina je unavená z chaosu, potřebuje nové lidi, kteří budou chránit zemi.“

Od května 2014 Biletsky více než dva roky velel praporu Azov, který se těšil tiché podpoře Západu, zatímco bojoval proti Ruskem podporovaným separatistům na východě Ukrajiny. Vojáci praporu Azov jsou na fotografiích zachyceni, jak vzdávají nacistické pocty, zatímco jsou obklopeni hákovými kříži a dalšími symboly vycházejícími z insignií SS.

Místa v parlamentu zaujímají další krajně pravicové osobnosti, jako je Andrej Artemenko, kanadský občan a poslanec od listopadu 2014, který o sobě tvrdí, že je „neokonzervativec“, a má členství ve fašistické Radikální straně. Vůdcem Radikální strany a poslancem je krajně pravicový extremista Oleh Ljaško, jehož militantní aktivity na východě Ukrajiny odsoudily lidskoprávní organizace, v nichž byl označen za „jednoho obzvláště obludného poslance“ Ljaško byl v předchozích měsících obviněn z korupce v souvislosti s „nezákonným obohacováním“, což popírá.

Mezi poslanci Radikální strany je krátce zmíněný Ihor Mosijčuk, neonacista, který byl v minulosti členem strany Svoboda i Sociálně-národního shromáždění. Mosijčuk, který složil přísahu v listopadu 2014, je rovněž novinářem a šéfredaktorem tvrdého listu Vechirnaja Vasilkov.

Serhij Melnyčuk, bývalý vůdce praporu Aidar, je rovněž poslancem Radikální strany, a to od listopadu 2014. Melnyčuk je v současné době vyšetřován kvůli obviněním týkajícím se nepravdivého majetkového přiznání, přičemž v minulosti byl předmětem několika soudních sporů a obviněn z únosu. V červnu 2015 byl Melnyčuk zbaven poslanecké imunity.

Ve zdánlivě seriózních stranách, jako je Lidová fronta, jsou zakotveni další krajně pravicoví ukrajinští poslanci. Patří mezi ně Ihor Lapin, mnohokrát vyznamenaný militantní velitel, který tvořil součást praporu Aidar, jenž na svých obrněných vozidlech nosil znaky v nacistickém stylu.

Členem Lidové fronty je i zmíněný Parubij, který si užil cesty do Ameriky a Kanady a zná se s generálním tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem. Krajně pravicový vojenský představitel Mychajlo Havryljuk je sám členem Lidové fronty a poslancem, přičemž Jurij Bereza, jak bylo uvedeno, se rovněž hlásí k funkci v této straně.

Kromě toho jsou v parlamentu fašisté, kteří se vydávají za „nezávislé“, jako například Volodymyr Parasjuk, bývalý voják praporu Dnipro, kterému velel Bereza. Parasjuk je bývalým členem neonacistické strany Kongres ukrajinských nacionalistů. Byl zvolen v listopadu 2014 a i po více než čtyřech letech se těší místu poslance. Parasjuk má pověst člověka, který fyzicky napadá jemu nepohodlné osoby, včetně zbabělých útoků na státníka Oleksandra Vilkula a šéfa bezpečnosti Vasyla Hrycaka, přičemž druhého jmenovaného kopl do hlavy, když seděl.

Boryslav Bereza je samostatným krajně pravicovým nezávislým poslancem, zvolen byl v listopadu 2014; je bývalým mluvčím fašistické strany Pravý sektor a navzdory svému příjmení není příbuzným Jurije Berezy.

Boryslav Bereza je otevřeným obdivovatelem nacistického kolaboranta Stepana Bandery a v rozhovorech vřele hovoří o jeho „třech klasických principech.“ V prosinci 2014 navíc Boryslav Bereza přiznal, že během bojů na východní Ukrajině poskytoval Pravý sektor významnou pomoc nechvalně známému Bileckého praporu Azov.

Poslanec Dmytro Jaroš, někdejší šéf Pravého sektoru, je dalším neonacistou, který byl v minulosti na žádost Kremlu zařazen na seznam mezinárodně hledaných osob Interpolu. Od konce roku 2014 tvoří Jaroš ukrajinského poslance a již řadu let stojí v čele polovojenské skupiny Tryzub (Trojzubec), jejíž plný název zní Stepan Banderovská všeukrajinská organizace.

V dialogu západního establishmentu – týkajícího se režimů, které podporuje – byly pojmy „neonacistický“ a „fašistický“ z oficiálních záznamů a zpráv prakticky vymazány. Místo toho jsou tato jednoznačná označení nahrazována popisy jako „ultrakonzervativní“, „nacionalistický“ a „nestraník“. Posledně jmenovaná nejednoznačná slova rozmazávají hranice neonacismu a fašismu a zasévají do mysli čtenáře semínka pochybností a zmatku. Z fašisty se nyní stává ultrakonzervativec nebo nacionalista.

Existují i další postrevoluční poslanci, kteří byli součástí fašistických pluků, například Nadija Savčenková, veteránka války v Iráku a bývalá instruktorka praporu Aidar. Savčenková je krajně pravicová extremistka a do svého nečekaného propuštění minulý týden byla více než rok držena v ukrajinském vězení – poté, co byla podezřelá z plánování teroristického útoku na budovu ukrajinského parlamentu a z úmyslu svrhnout vládu. Savčenkovou v souvislosti s těmito tvrzeními stále čeká soud a prokurátor Jurij Lucenko uvedl, že její odchod z vězení naznačuje, že soudní aparát v zemi je „vážně nemocný.“

V červnu 2014 byla Savčenková ruskými úřady zatčena, postavena před soud a po dlouhém projednávání byla v březnu 2016 obviněna ze spoluúčasti na vraždě dvou státních novinářů. Prezident Petro Porošenko se Savčenkové zastal a označil ji za „symbol boje za Ukrajinu“; v březnu 2015 jí udělil titul „Hrdina Ukrajiny“, nejvyšší vyznamenání, které lze udělit ukrajinskému občanovi.

Semen Semenčenko, velitel krajně pravicového praporu Donbas, složil v listopadu 2014 přísahu jako ukrajinský poslanec. Semenčenkovo zvolení do parlamentu přišlo několik týdnů poté, co byl jeho pluk obviněn monitorovací misí OSN z páchání válečných zločinů na ukrajinských civilistech, jako je mučení, bití a sexuální útoky.

V září 2014 přijel Semenčenko do Washingtonu, kde se setkal se zástupci Kongresu a Pentagonu. Tentýž měsíc veřejně vyzval k vojenské podpoře USA a později téhož roku si užíval další návštěvy Ameriky, přičemž sám je obdivovatelem Izraele. V červnu 2017 bylo proti Semenčenkovi vzneseno obvinění ze strany bývalých vojáků praporu Donbas, kteří chtěli, aby bylo provedeno vyšetřování poté, co ho obvinili z trestných činů.

V prosinci 2018 byl Semenčenko zadržen v gruzínském Tbilisi a podezřelý z „nezákonného držení a nabývání zbraní.“ Nebyl zatčen, protože měl diplomatický pas, a poté odcestoval letadlem do neznámé destinace.

Autor: Shane Quinn

0 0 votes
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x