Západní zpravodajská komunita se již vzpamatovávala z videí s ukrajinskými „pancéřovými pěstmi“, které dodalo NATO – když došlo k Prigožinovu debaklu.
V tuto chvíli se nacházíme ve visícím prázdnu mezi událostmi. Chaos, který západní MSM očekával („s libidinózním vzrušením“) v Rusku, skutečně nastal, jenže propukl ve Francii, kde se nečekal – a s Macronem na provaze, nikoli s Putinem v Moskvě. Z tohoto zajímavého převrácení očekávání a událostí lze vskutku vydestilovat mnohé.
Jestliže neúspěch Ruska, které se v důsledku Prigožinovy „vzpoury“ propadlo do chaosu francouzského typu, představuje počáteční „knižní tečku“ za současnou prázdnotou bez směru, druhou knižní tečkou je (nebo má být) summit NATO, který začíná 11. července ve Vilniusu a na němž má být oficiálně vyhlášen nový západní „směr“ pro budoucnost Ukrajiny (ačkoli jakýkoli konsensus o budoucnosti vypadá v tuto chvíli velmi nejistě).
Zprávy naznačují, že západní rozvědky byly zmateny, když Prigožinův pochod na Moskvu během několika hodin zmizel, aby se pak objevil jako vyjednaná dohoda a (pro analytiky záhadně) utichl v celém Rusku. Nemohli na to přijít: Co se děje? Mluvil Prigožin skutečně, nebo se jim před očima odehrávala nějaká složitá šachová partie?
Američtí komentátoři tedy prozatím (až do konečného vyjasnění na summitu ve Vilniusu) všichni (až na čestné výjimky) stiskli „tlačítko výchozího nastavení“: Biden a americká vojenská doktrína by pak mohli být ušetřeni ponížení. A co je důležitější, dočasně ušetří NATO klíčové otázky: „Je NATO způsobilé pro svůj účel?“
Je zřejmé, že doktrinální přístup NATO ke konfliktu s jakýmkoli protivníkem – jiným než polyglotním lehce vyzbrojeným povstalcem – je chybný. NATO stále bojuje v bitvě 73 Easting v irácké poušti: „Pancéřová pěst, která udeřila, podpořená leteckou převahou, která srazila opozici na kolena.“ Jak však přiznává americký velitel této bitvy (plukovník Macgregor), její výsledek byl náhodný. Přesto se z ní stal mýtus NATO, na jehož jedinečných okolnostech byla postavena obecná doktrína.
Západní zpravodajská komunita se již vzpamatovávala z videí s ukrajinskými „pancéřovými pěstmi“ dodanými NATO – když došlo k Prigožinovu debaklu.
Problém s „výchozí variantou“ (zamrzlý konflikt) jako „co dělat dál“ je, že prostě nebude fungovat. V neposlední řadě proto, že Rusko se se zamrzlým konfliktem nesmíří. Výslovně to řekl ministr zahraničí Lavrov.
Zásadnějším důvodem, proč nebude fungovat, je jeho nevyřčený západní dodatek, že zatímco je údajně „zmrazen“, Západ říká, že vyzbrojí „zbytkovou Ukrajinu“ nejnovějšími zbraněmi a raketami; posílí armádu čtvrté generace a dá jí k dispozici letectvo. To vše proto, aby se Ukrajina mohla – jako nějaký probuzený student prvního ročníku univerzity – „cítit bezpečně“ ve svém prostoru.
Je to nesmysl. Tento vzorec by NATO jednoduše umožnil zopakovat události z roku 2014, kdy po převratu na Majdanu NATO pro pučisty vybudovalo impozantní armádu – schopnou potlačit nesouhlas převážně kulturně ruských regionů na východě (které zpochybňovaly legitimitu pučistů), armádu určenou i k tomu, aby mohla zasadit zlomový úder ruské armádě.
Zmrazený konflikt by byl neudržitelný i z toho prostého hlediska, že obě strany nejsou zmrazené v základním smyslu tohoto pojmu – jde o konflikt, v němž žádná ze stran nedokázala zvítězit nad druhou a uvízla na mrtvém bodě.
Jednoduše řečeno, zatímco Ukrajina je strukturálně ve stagnaci – a „stát“ se pohybuje na pokraji imploze -, Rusko je naopak plně akceschopné: Má velké a čerstvé síly. Ovládá vzdušný prostor a má téměř nadvládu nad elektromagnetickým vzdušným prostorem. Jeho zásobovací linky „tečou jako rozvodněná řeka.“
Moskva si však v zásadě přeje, aby současný kyjevský kolektiv zmizel. Nedávno ruské ministerstvo zahraničí prohlásilo, že ukrajinský stát nemá po Majdanu žádné právní postavení ani legitimitu, protože Porošenko ani Zelenskyj po Majdanu neschválili nástroje usmíření s Ruskem.
Jednoduše řečeno: Je to signál, že Moskva nemá v úmyslu spolčovat se se Západem a vytvářet fikci, že Kyjev bojoval s Ruskem do mrtvého bodu, v němž ani jedna strana nezvítězila, čímž by Kyjev získal falešnou morální pozici, jako když v boxerském ringu rozhodčí zvedne ruku obou potlučených boxerů do výše a řekne „remíza.“
Konflikt na Ukrajině není „remízou.“
Co bude dál? Kyjev je pod obrovským tlakem Západu, aby dosáhl nějakého vojenského úspěchu na bojišti, na který může Západ poukázat jako na důkaz ukrajinské potenciální schopnosti ublížit Rusku (jakkoli může být tato schopnost pomíjivá). Kyjev může vyhovět, ale také nemusí. Ve skutečnosti není jasné, zda může.
Otázek je mnoho – a odpovědí málo. NATO je rozděleno a Evropa se vzpamatovává z událostí ve Francii, kde je také mnoho otázek a málo odpovědí.
Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.
