V indických eposech se velice často vyskytují tajuplné létající objekty, známé pod označením „vimana“. Zatímco původ slavné Vimaniky šastry, knihy o prastarém indickém letectví, je sporný (byla nejprve předáváná ústně a sepsána až asi před sto lety), můžeme zde i jinak narazit na celý panteon viman. A nejen jich.
Podobný spis, jako Vimanika Šastra je i Sútradhára z 12. století, kde se také nalézají návody na konstrukci létajících viman. Popisuje se zde například, že trup musí být sestaven z lehkého kovu, motor by stroj prý měl mít na rtuť. A podle onoho návodu lze prý vystavět různě velké vimany.
V eposu Rámájana ze 7. století před naším letopočtem pojednávajícím o avataru Rámovi, se píše, že vimanu vlastnil i samotný Ráma. Byla dvoupatrová a měla vlastní pohon a s mocným hřměním prý uměla stoupat k mrakům. Ráma v ní letěl na Srí Lanku, kde ji očekávala další mohutná vimana Rámova protivníka Ravana.
V eposu Mahábhárata, který pochází z 8. století před naším letopočtem se píše o vimanách ve tvaru koule nebo dokonce kopců. Je snad podobnost s moderním pozorováním létajících talířů jen čistě náhodná?
V indickém eposu Mahábhárata ještě zůstaneme. Tady se lze dočíst následující událost o zničení nebeských měst: „Šiva, který řídil tento nádherný vůz, složený ze všech nebeských sil, se připravoval ke zničení tří měst…Když se tři města setkala v poloze pro střelbu., provrtal je bůh Mahadeva svým strašným paprskem z trojnásobných pásů. Dánávové nebyli s to hledět vstříc tomuto paprsku, který byl oživen ohněm Yuga a skládal se z Višnúa a Somy. Když začala tři města hořet, spěchal tam Parvati, aby shlédl tu podívanou.“ Mnozí možná namítnou, že se jedná pouze o epos, ale toto dílo vzniklo ve starověku. A přesto popisuje něco jako leteckou bitvu. Vzhledem k tomu, že něco takového, jako letecké bitvy, vstoupilo do podvědomí moderního člověka až ve dvacátém století, uvažuji o tom, že z tohoto důvodu je tento příběh jakousi vzpomínkou na nějakou pradávnou událost, kterou obyčejní lidé nebyli s to ovlivnit.
Opět verš z Mahábháraty: „ Rozhořela se hrozná bitva, během níž bylo vzdušné město vrženo vysoko do nebes, pak opět téměř spadlo na Zemi, bylo hnáno ze strany na stranu a ponořilo se dokonce i do moře. Když už se boj zmítal sem a tam, odpálil Ardžuna smrtící střelu, která rozervala celé město na kousky, které spadly na Zemi. Asurové, kteří povstali z trosek a tvrdošíjně bojovali dál. Ale Ardžuna učinil bitvě konec s pomoci mocné Pasupaty. Všichni Asurové byli zničeni. Indra a ostatní bohové, oslavovali Ardžunu jako hrdinu.“ K tomu bych snad jen připomněl to samé jako v předešlém.
Ardžunova cesta ke hvězdám
A u Mahábháraty ještě zůstaneme, neboť Ardžuna se také jednou vydal na cestu Indrovým nebeským vozem podobným slunci. Vystoupal do výšin smrtelníkům neviditelných a potkával tam další podobné létající vozy. Všiml si také toho, že hvězdy, které ze Země vypadají jako vzdálené lampy, jsou ve skutečnosti velká tělesa.
Další epos, Ghátotrachapadma popisuje obdobně jako Mahábhárata vimanu, která je zlatavá a po přistání vypadá jako pahorek z antimonu.
Další svatý indický spis Bhagaváta Purana se zmiňuje o vzdušné lodi zkonstruované pro krále Salvauz Maya Danava, jenž byl obyvatel jakési nižší soustavy planet.
Stúpy, běžné součástí buddhistických svatyň, jsou zvláštní architektonický prvek podobný zvonu. Tento tvar byl v indickém prostoru chápán jako dopravní prostředek bohů nebo k bohům. Že by odkaz nějaké prastaré létající stroje?
Garuda
Podle indických legend létal Višnu na zvláštním ptákovi Garudovi. Tento pták měl orlí křídla a zobák, avšak lidské tělo. Garuda byl větší než drak. Poprvé se objevil při zkáze Mohendžodára, a to ze zvláštního mraku, který se nad místem zkázy objevil. Višnu na něm vedl války a vyhrával bitvy.
Místní domorodci tvrdí, že u hory Ophir na indonéském poloostrově Malakka se nacházejí části božské lodi, která přiletěla z nebe.
Jedna thajská pověst vypráví o pádu neznámého létajícího přístroje nebo přístrojů. Jeho trosky popisuje jako černé s netopýřími křídly a se zvířecími drápy.
Podle pověsti domorodců na ostrově Bali se před dávnými věky obloha v noci rozzářila neobvyklým světlem. Těleso ve tvaru Měsíce prý dokázalo celou oblohu rozzářit tak, jak ve dne. Nejprve se prudce přiblížilo k zemi a pak zůstalo viset nad zdejšími vysokými lesy. Pak najednou vybuchlo a jedna jeho část dopadla poblíž vesnice. Ale i tak stále vydávala silné oslepující světlo. Jenže v tu noc se prý několik zlodějů chtělo vloupat do zdejšího stavení, ale světlo to prý překazilo. Jeden ze zlodějů se ho tedy pokusil uhasit tak, že se na věc pokusil vykonat svojí potřebu. Jenže v ten moment byl mrtvý. Je docela možné, že jeho smrt způsobil zásah elektrickým proudem. Tato věc je dodneška uctívaná v chrámu Panatarah Sasih v Pejenngu. Jedná se o nepravidelný válec o délce 186 a průměru 160 cm.
Jistě jako v předešlých případech těchto věcí bude mnohem víc. Ale já myslím, že těchto třináct příkladů z indické oblasti postačí, aby bylo vidět, co všechno se v dávných legendách ukrývá. A to si představte, že i současní indičtí učenci v tomto oboru (na rozdíl od těch západních) skutečně považují tyto legendy za reálné, které se skutečně přihodily. Jsou to všechno snad pravzpomínky na nějakou nám předešlou pozemskou vyspělou civilizaci?
Autor: Libor Čermák
