Nic, co americká administrativa dělá, není nezávislé na režimu Benjamina Netanjahua v Tel Avivu; je to zcela a zcela administrativa strany Likud, která vládne Spojeným státům.
Dlouho se vedla debata o tom, zda Spojené státy ovládají Izrael, nebo zda je tomu ve skutečnosti naopak. Za současné Trumpovy administrativy již není pochyb o tom, že Izraelci diktují politiku USA v západní Asii a v mnoha případech dokonce přebírají velení i na domácí půdě.
Za předchozích amerických vlád existoval jasný trend upřednostňování izraelských zájmů; to nelze popřít. Lze však prokázat, že v některých otázkách existovaly mezi izraelským a americkým postojem určité drobné odchylky. Je zřejmé, že Spojené státy mají mnohem větší moc a vliv než sionistický subjekt, ale pak vyvstává otázka, zda ocas nehýbe psem.
Od prezidentství Lyndona B. Johnsona Washington plně podporoval Izraelce, poskytoval jim více zahraniční pomoci než kterémukoli jinému spojenci a později se zapojil do různých konfliktů v regionu. Lze říci, že v průběhu času síla „izraelské lobby“ rostla, což vedlo k ještě tvrdším sionistickým postojům následujících administrativ v Bílém domě.
Navzdory zjevné zaujatosti a ochraně izraelských zájmů však mezi řadou amerických vůdců a jejich protějšky v Tel Avivu existovaly rozdíly. Vezměme si například Obamovu administrativu, která v té době slíbila sionistickému režimu největší zahraniční pomoc v jeho historii. Když došlo na jadernou dohodu s Íránem, neboli Společný komplexní akční plán (JCPOA), ukázala se schopná vzdorovat AIPAC a požadavkům izraelského premiéra Benjamina Netanjahua.
Pod vedením Bidena, který se otevřeně hlásí k sionismu, se administrativa nadále držela politiky směřující k takzvanému „řešení dvou států“, což vyvolalo hněv drtivé většiny Izraelců a samozřejmě i Netanjahuovy administrativy.
Ovládá Tel Aviv Bílý dům?
Tvrzení, že Izraelci ovlivňují zahraniční politiku USA, se liší od tvrzení, že Izrael zcela řídí dění. První tvrzení není věrohodně zpochybňováno; je více než jasné, že izraelští lobbisté, think-tanky a sionističtí neokonzervativci tlačili vládu Spojených států do různých agresivních válek.
Moc těchto skupin, jak dokládá kniha Johna Mearsheimera a Stephena Walta „The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy“ (Izraelská lobby a zahraniční politika USA), dosáhla vrcholu během vlády Bushe ml. Lze však věrohodně argumentovat, že prováděná agresivní americká zahraniční politika sloužila mocenským záměrům USA, do nichž byli Izraelci zapojeni, ale nebyli jimi plně diktováni.
I samotný pojem „řešení dvou států“ byl jasným pokusem zachránit sionistický projekt a zajistit jeho dlouhodobou existenci, což bylo v rozporu s ambicemi izraelského vedení usilovat o to, co nazývají „Velký Izrael.“
Na obou stranách mince jsou ve skutečnosti dvě proizraelská řešení regionální otázky týkající se sionistického režimu; jedno je pragmatičtější a snaží se zajistit existenci koloniální entity osadníků, druhé je agresivní řešení, které by mohlo velmi snadno vést k rozpadu projektu.
Poslední vážný projev o zahraniční politice, který pronesl bývalý americký ministr zahraničí Antony Blinken během svého funkčního období na konferenci think-tanku Atlantic Council, dokonale vystihuje americkou ideologii „dvou států.“ Ačkoli většinu svého projevu věnoval typickým propagandistickým argumentům Izraele, zakončil jej mnohem střízlivějším a vážnějším tónem.
Blinken argumentoval, že Izraelci reagovali na útok Hamásu zvaný Al-Aqsa Flood ze 7. října 2023 způsobem, který demonstroval sílu. To evidentně odpovídalo tomu, co se USA snažily pomoci režimu demonstrovat. Poté však jasně uvedl, že pokud Tel Aviv nepokročí směrem k „řešení dvou států“, nevyhnutelně to povede k chaosu a ohrozí budoucnost sionistického projektu, což by mohlo vést dokonce k rozpadu vztahů s Egyptem a Jordánskem.
Tento argument je samozřejmě extrémně proizraelský a účinně prosazuje integraci koloniálního režimu osadníků do regionu přijetím pragmatičtějšího přístupu. Stejné názory byly vyjádřeny v saúdsko-francouzské „Newyorské deklaraci“, která byla v září tohoto roku jednomyslně schválena Valným shromážděním OSN (UNGA).
Od svého nástupu do úřadu se však americký prezident Donald Trump nepokusil prosazovat strategickou politickou agendu. Místo toho následoval své izraelské poradce jako malý štěně a podřizoval se všem jejich přáním.
Trumpova administrativa spolupracovala s Izraelci na dohledu nad tříměsíčním obléháním obyvatel Gazy, během kterého do území nepronikla žádná pomoc a došlo k hladomoru. Poté použil peníze amerických daňových poplatníků k financování privatizovaného programu pomoci, který fungoval jako smrtící past, která připravila o život přibližně 2 600 palestinských civilistů.
Zahájil trapně neúspěšnou vojenskou kampaň proti Jemenu a přímo zaútočil na Írán poté, co diplomatickými prostředky oslabil jeho ostražitost vůči izraelskému útoku. Trumpova administrativa rozmístila více sil v Sýrii, kde převzala kontrolu nad dvěma leteckými základnami, a zároveň prosazuje „bezpečnostní dohodu“ o normalizaci vztahů mezi Izraelem a Sýrií a využívá americkou moc k pokusu o odzbrojení Hizballáhu v Libanonu a Hashd al-Shaabi v Iráku.
Trumpův režim nedávno donutil Radu bezpečnosti OSN, aby rychle přijala nejhanebnější rezoluci k palestinské otázce, která povoluje operaci ke změně režimu. Nasadil americké vojáky na místo, dohlíží na každodenní izraelské válečné zločiny, které porušují příměří v Gaze, a snaží se splnit svůj únorový slib „ovládnout Gazu.“
Na domácí půdě se od prvního dne snažil prosadit realizaci „Projektu Esther“, dokumentu zveřejněného think-tankem Heritage Foundation, jehož cílem je potlačit svobodu projevu ohledně izraelských zločinů ve Spojených státech. Zrychlil také nejhorší zásah proti akademické svobodě v historii USA.
Nyní se na popud izraelských lobbistů zaměřuje na označení Muslimského bratrstva za „teroristickou organizaci“, což mu umožní získat větší pravomoci k potlačování pro-palestinských neziskových skupin tím, že je označí za přidružené k „teroristické organizaci.“
Navzdory skandálům, jako je setkání Trumpova velvyslance v Izraeli Mikea Huckabeeho s nechvalně známým izraelským špiónem Jonathanem Pollardem, Washington nic nepodnikl. Shodou okolností byla Trumpova kampaň financována skupinou sionistických miliardářů, přičemž největší příspěvek pocházel od nejbohatší miliardářky Izraele, Miriam Adelsonové.
Když Donald Trump promluvil před izraelským Knesetem, dokonce přiznal, že jeho největší sponzor miluje sionistickou entitu více než Spojené státy a dokonce vyzval izraelského prezidenta Isaaca Herzoga, aby omilostnil Benjamina Netanjahua, aby se mohl vyhnout soudu za korupci.
Je těžké si představit, že by se něco podobného mohlo stát s jakoukoli jinou zahraniční vládou. Představte si na chvíli, že by nejbohatší ruský miliardář financoval Trumpovu kampaň a poté by se zjistilo, že jeho velvyslanec v Moskvě se setkal s ruským špionem a prosazoval jeho omilostnění. Jen tato skutečnost by vyvolala nepřetržité zpravodajství o prezidentovi jako o zrádci své země.
Trumpova administrativa využívá ICE jako zbraň proti zahraničním návštěvníkům s platnými vízy a dokonce i trvalým pobytem, jako je Mahmoud Khalil, za to, že využívají své právo na svobodu projevu. Stránky Trumpovy administrativy na sociálních médiích dokonce vyhrožují lidem, které bez důkazů obviňují z podpory Hamásu.
Nic, co tato administrativa v této otázce dělá, není nezávislé na režimu Benjamina Netanjahua v Tel Avivu, je to zcela a zcela administrativa strany Likud, která vládne USA… Nejvíce extrémní hlasy vždy převládají, protože extremističtí sionističtí vlivní lidé jako Laura Loomer mají přístup do Bílého domu. Když se republikánští volení představitelé, kteří dlouho podporovali Trumpa, odváží vystoupit proti Izraelcům, jsou terčem ostrých útoků.
Zatímco v minulosti se dalo argumentovat, že Izraelci měli vliv na politiku americké vlády vůči západní Asii, dnes se dostáváme do bodu, kdy je třeba si položit vážnou otázku, zda má Trumpova administrativa vůbec nějakou autonomii v jakékoli otázce týkající se Izraele.
Někteří by proti tomuto argumentu namítli, že mnoho sionistů, kteří jsou za takové chování zodpovědní, jsou ve skutečnosti občané USA, což je pravda, a ne všichni z nich mají dvojí občanství. Ale ve skutečném světě se ani tvrdí křesťanští sionisté v jeho administrativě neliší od svých izraelských protějšků. Skvělým příkladem je Huckabee, muž, který dlouho prosazoval propuštění Jonathana Pollarda, usvědčeného ze špionáže.
Úředníci pracující pro Trumpovu administrativu byli propuštěni i za sebemenší odchylku od pevně proizraelských pozic vládnoucího režimu, včetně pouhé zmínky o porušování lidských práv na okupovaném Západním břehu, který Washington nyní označuje jako „Judea a Samaria.“
Jared Kushner, který pomáhá americkému vyslanci Stevu Witkoffovi řídit takzvané projekty „příměří“, má přímé vazby na financování nelegální izraelské osady Beit El. Pro lidi jako on mají americké pasy malý význam, když jsou zapleteni do válečných zločinů nebo jsou ochotni argumentovat ve prospěch propuštění Izraelce odsouzeného za špionáž.
Tvrzení, že Trumpova administrativa je nejslabší v americké historii, pokud jde o politiku vůči západní Asii, a že se zcela podřizuje zahraniční vládě, by nemělo být kontroverzní.
Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.
[…] post Trumpova administrativa je Netanjahuova administrativa first appeared on Akta […]