V historii vývoje člověka je sice stále ještě mnoho neznámého, přesto se zdá být v hlavních rysech jasno: i ti nejodvážnější badatelé jsou ochotni připustit stáří prvních lidí moderního typu nanejvýš na 125 tisíc let. Existují však nálezy, které do tohoto schématu nezapadají. Zatímco odborníci je považují za trestuhodné padělky či omyly a nehodlají o nich vůbec diskutovat, lovci záhad usilovně hledají důkazy jejich pravosti.

Nepohodlné archeologické nálezy provokují i vzrušují

V roce 1844 nalezl skotský lékárník David Brewster nedaleko Kingoodie kladivo i s kusem zkamenělé rukojeti zarostlé do pískovcového balvanu. Vědci z Britského centra geologického výzkumu později určili jeho stáří na 360 až 460 milionů let a nález logicky označili za podvrh. Jenže podobných objektů bylo víc. Podivné je, že o 44 let později se ve stejné oblasti našel železný hřebík – tentokrát v uhelných vrstvách starých 60 milionů let.

Civilizace stará desítky milionů let?
Nepřekvapí asi, že většina těchto “nepatřičných” nálezů pochází z dolů. Tak například už v 16. století našli španělští horníci v peruánských stříbrných dolech železný hřebík zarostlý do stříbrné rudy. V Austrálii našli horníci zase kus opracovaného meteorického železa a v americkém Massachusetts kovový model loďky.

Zejména v dobách, kdy domácnosti ještě topily uhlím, se ale divné věci objevovaly také v domácnostech. Například roku 1888 v americkém Coloradu z uhlí vypadl železný náprstek, zatímco v jiných případech šlo o zlatý řetízek, kovovou lžíci a řadu dalších artefaktů.

Když se v 80. letech 19. století našlo na západním pobřeží USA zlato, nebylo moc lidí, kteří horečce žlutého kovu nepodlehli. Mezi nečetné výjimky patřil i J. D. Whitney, geolog státu Kalifornia. Šachty zlatokopů jej sice zajímaly také (bylo to ostatně jeho povolání), hledal v nich však něco úplně jiného – stopy existence pradávných lidí. Nebylo jich málo: hroty oštěpů, nádoby, kamenné hmoždíře i s paličkami a řada dalších nálezů.

Na tom by nebylo nic zvláštního, v mnoha případech však tyto předměty ležely ve vrstvách, kde by je nikdo hledat neměl. Například dokonale vytvarovaný kamenný hmoždíř s paličkou nalezl horník J. Neale v šachtě pod horou Touomne, která zde procházela třetihorními vrstvami starými 33 až 55 milionů let. V té době ovšem nemělo být na Zemi po inteligentním člověku ani památky.

Whitney za své pojednání o třetihorních nálezech sklidil posměch “seriozních” vědců, kteří ovšem dokázali argumentovat pouze tím, že pravdu mít prostě nemůže. Jaksi “in memoriam” se jej však zastali příznivci archeoastronautických teorií, který v těchto nálezech vidí důkaz dávných přistání cizích astronautů na naší planetě. Není asi třeba zdůrazňovat, že odpor oficiální vědy se tím jen dál prohloubil.

Ztracené důkazy
Potíž je v tom, že většina nálezů z 19. století se ztratila, aniž by mohly být prozkoumány současnými metodami. Skepse vědců je proto zcela na místě – tím spíše, že z moderní doby jich je známo mnohem méně. Záhadologové ale oponují tím, že v současnosti, kdy v dolech pracují důlní kombajny a domácnosti vyhřívají jiná paliva, je pravděpodobnost objevu ještě mnohem menší než dříve.

Hornina stará asi 100 000 let

Hornina stará asi 100 000 let obsahuje něco, co vypadá jako elektrický konektor

Nejsou ale jen nedoložené nálezy staré, jejichž nálezové okolnosti napovídají stáří desítek a stovek milionů let. Existují vědecky prozkoumané artefakty pocházející z mnohem mladší éry – přesto však dost staré, či z takových lokalit, aby vzbudily nelibost konzervativních akademiků.

Podle seriozní litertury je nejstarší kamenný nástroj dnes kladen až do éry australopitéků, kteří žili před přibližně 2,5 miliony let. Ale až do příchodu moderního člověka má jít pouze o velmi primitivně opracované kamenné valouny. Tu a tam se však objeví předměty, které do tohoto utěšeně přehledného schématu jaksi nezapadají.

K podivným nálezům patří i kosti člověka moderního typu vykopané geologem G. Ragazzonim u italského Castenedola roku 1880. Stáří okolní horniny se pohybovalo mezi 3 a 4 miliony let. Castenedola se snažil vyvrátit kritiku a důkladně prozkoumal i nadložní vrstvy, aby vyloučil možnost mladšího pohřbu. Nenalezl zde sebemenší stopy porušení. Nedávno však bylo provedeno datování kostí radiokarbonovou metodou, a jejich stáří vyšlo na pouhých tisíc let. Castenedolovi zastánci však tvrdí, že kosti byly nově kontaminovány izotopy během desítek let pobytu v muzeu, což výsledek analýzy zcela znehodnotilo. V každém případě jde o nález nad nímž visí řada otazníků.

Nepohodlní byli umlčeni
Za kolébku člověka je všeobecně uznávána východní Afrika, kde byly nalezeny pozůstatky dosud nejstarších primitivních hominidů. Podivné ovšem je, že v těchže vrstvách starých 3,5 až 4 miliony let se našly stopy nohy zcela moderního typu Homo sapiens a také několik tomu odpovídajících kostí.

Kromě toho existují také údaje o “nepatřičných” nálezech na kontinentech, kam měl člověk dorazit podstatně později. V meziválečném období zkoumal argentinský paleontolog Florentino Ameghino se svým bratrem Carlosem několik pravěkých nalezišť jižně od Buenos Aires.

Přímo před zraky komise odborníků vyhrabával hroty šípů, kamenné vrhací koule a stopy ohnišť z neporušených vrstev prokazatelně starých 3 až 5 milionů let. Jedna šipka byla dokonce zaražena ve stehenní kosti vyhynulého savce toxodona.

Ameghino se nakonec zdiskreditoval sám tvrzením, že člověk vznikl v Argentině. Jiní vědci obhajující nepohodlné nálezy však byli často umlčováni velmi nevybíravými prostředky. Například Thomas Lee z kanadského národního muzea byl po objevení “nevhodně” starých artefaktů vyhozen a podobně dopadl i jeho nadřízený, který se jej pokusil obhajovat. Naleziště bylo zničeno a předměty se ztratily.

Se zlou se potázala i americká geoložka Virginia Steen-McInyreová, která chtěla v 60. letech publikovat knihu o nálezech překvapivě moderního typu, které byly prokazatelně vyzvednuty z vrstev starých čtvrt milionu let.

Není bez zajímavosti, že svůj příběh v historii “nepatřičných” objevů má i Česká republika. Je jí kniha výtvarníka a amatérského archeologa Jiřího Mikuly s názvem “Dvacetkrát starší než Altamíra”, kterou vydal Albatros už na počátku 80. let 20. století. Přestože autor v ní tvrdí, že našel řadu uměleckých kamenných plastik starých stovky tisíc až bezmála jeden milion let, tehdejší vědecká veřejnost kupodivu příliš neprotestovala.

Autor: Jan A. Novák

Komentáře