Neoliberálně-globalistický světový řád na Blízkém východě skončil

„Mezinárodní společenství“ toho kromě morální, právní a finanční podpory krvežíznivých Islamistických teroristů, kteří stojí proti jediné demokracii na Blízkém východě, udělalo jen málo.

Izrael povolává dalších deset tisíc záložníků a trvale obsadí pásmo Gazy, potvrdil začátkem týdne Benjamin Netanjahu. To znamená radikální změnu oproti předchozí politice a fakticky ukončuje „mírový proces“ z Osla – proces, který byl podle mnohých od počátku odsouzen k zániku.

Termín „mírový proces“ lze samozřejmě použít pouze v uvozovkách, protože Arabská strana nebyla nikdy skutečně otevřená míru.

Pásmo Gazy – od Izraelské kontroly k násilí Hamásu
Rozhodnutí získat Gazu zpět má důležité kořeny. Izrael získal kontrolu nad pásmem Gazy po šestidenní válce v roce 1967. V té době měl v úmyslu v pásmu zůstat, realizovat významné investice do infrastruktury a zakládat židovské osady. Vše bylo dáno tím, že se z oblasti stane kvetoucí místo v poušti, jak předpovídá Bible. Převážně arabské město se však stalo jedním z ústředních míst první intifády – často překládané jako „vzpoura“, ačkoli šlo v podstatě o vlnu Palestinského teroru -, která vypukla v roce 1987.

V témže roce byl založen Hamás. Vznikl z Muslimského bratrstva a jeho zakladatelem byl Ahmed Jasín. Ironií osudu Izrael zpočátku Hamás dokonce podporoval, protože v něm viděl protiváhu sekulárních, nacionalistických Palestinských organizací. Tento shovívavý přístup se mu později velmi vymstil.

V roce 2005 stáhla pravicová vláda Ariela Šarona za značných politických kontroverzí Izraelskou armádu i židovské civilní obyvatelstvo z Gazy, což je krok, který židovský stát pronásleduje dodnes a proti němuž se ostře postavil současný, rovněž pravicový, premiér Benjamin Netanjahu. Šaron věřil, že by na území mohl vzniknout nějaký mírový Palestinský útvar, ale místo toho téměř okamžitě začaly raketové útoky. Po odstoupení zvítězil Hamás ve volbách v roce 2006 a brzy se násilím chopil moci v Gaze. V ozbrojeném konfliktu v roce 2007 rychle vyhnal Fatah – stranu, kterou světové „noviny rekordů“ považují za „umírněnou“, ačkoli ve skutečnosti je také hluboce zapletena s terorismem – a začal zavádět extremistický Islamistický režim. Ten zahrnoval náboženská omezení, pronásledování křesťanů a likvidaci sekulárních institucí, čímž v Gaze fakticky vytvořil „mini-Islámský stát.“

V reakci na útoky a únosy zahájil Izrael v letech 2008-2009 a znovu v roce 2014 vojenské operace, ale vládu Hamásu se mu nepodařilo zničit. Během těchto operací se Izrael snažil zabránit civilním obětem – například prostřednictvím takzvaných „klepání na střechu“, tj. malých detonací na střechách budov, kde se nacházeli civilisté, krátce před zničením těchto budov. Mimo jiné i z tohoto důvodu považují objektivní analytici obvinění Izraele z válečných zločinů za neopodstatněná – Izraelské akce nejenže neměly zločinný záměr, ale naopak měly za cíl ušetřit životy civilistů.

Propaganda Hamásu
Pokud se podíváme na současnou válku, vidíme, že Hamás tvrdí, že za poslední rok a půl bylo během bojů zabito 46 000 Palestinských Arabů, aniž by rozlišoval mezi civilisty a bojovníky. Podle Izraele se vojenské ztráty Hamásu mohou pohybovat kolem 20 000 bojovníků.

Důležitým faktem však je, že Hamás prokazatelně nadsazuje počet civilních obětí. I když k úmrtím civilistů jistě dochází – a to je velmi politováníhodné – Izrael poskytl civilistům možnost evakuace. Teroristé je však využívají jako lidské štíty.

Velmi nedávná studie také zjistila, že podíl žen a dětí zabitých během války je výrazně nižší, než tvrdí propagandistické kanály Hamásu. Nová studie, kterou zveřejnili profesoři Lewi Stone a Gregory Rose, zjistila, že v rozporu s tvrzením Hamásu, že přibližně 70 % mrtvých tvořily ženy a děti, údaje z vlastního ministerstva zdravotnictví Gazy ukazují, že skutečný podíl je 51 %.

I tato studie však vychází z oficiálních údajů Hamásu, přestože se nedávno ukázalo, že tato čísla jsou zcela jistě zfalšovaná. V dubnu přinesl server euronews zprávu, že ministerstvo zdravotnictví v Gaze, které je řízeno Hamásem, bez jakéhokoli upozornění vymazalo z březnového počtu mrtvých tisíce jmen. Analytici zjistili, že ve zprávě ministerstva ve formátu PDF, která opět nerozlišuje mezi bojovníky a civilisty, již není uvedeno přibližně 3 400 dříve „identifikovaných“ úmrtí. Mezi těmi, kteří byli ze seznamu odstraněni, je nejméně 1 000 dětí.

Izraelská vojenská doktrína
Izraelští kritici mezitím poukazují na to, že pro židovský stát bude obtížné udržet tak dlouhou válku. Izrael je malá země, která se v době války spoléhá především na své letectvo, zpravodajské schopnosti a speciální jednotky. Vyžaduje také masovou mobilizaci záložníků, což odčerpává pracovní síly z ekonomiky a značně zatěžuje občanskou společnost.

Zakladatelé Izraele věřili, že války je třeba rychle ukončit, protože malý počet Židů čelil ohromnému „demografickému moři“ Arabů, uvádí analýza listu Times of Israel. Tento přístup spočíval v tom, že mobilizovaní záložníci dosáhnou v krátké době rozhodujících vítězství a poté se vrátí do civilního života, čímž se minimalizuje hospodářský a sociální rozvrat. Tato strategie se osvědčila ve válkách v letech 1956, 1967 a 1973. Není jisté, jak dlouho se podaří současný stav udržet: určitě se najdou lidé, kteří se dostaví i po povolání do čtvrtého, pátého nebo dokonce šestého kola záložní služby – ale to nemůže trvat donekonečna.

Zároveň by bylo nepřesné tvrdit, že to, co Izrael na severu dělá, nemá smysl: Asadův pád představuje pro židovský stát neuvěřitelnou příležitost, jak konečně stabilizovat své severní hranice a zajistit bezpečnost svých severních osad. Izrael tedy musí současně držet linii v Gaze, Judeji a Samaří (často označované jako Západní břeh Jordánu) a na severu, přičemž musí čelit rostoucímu počtu teroristů pronikajících z Jordánska.

Konec konce dějin
Skutečnost, že Izrael nyní zcela odmítl myšlenku Palestinské státnosti v Gaze – a vrátil se tak k myšlení z doby před Oslem (přestože autonomie pro Gazu byla na stole již na summitu v Camp Davidu v roce 1978) – a fakticky znovu okupuje toto území, přičemž stále častěji hovoří o mírovém přesídlení civilního obyvatelstva, signalizuje, že éra neoliberálně-globalistického světového řádu diktovaného mezinárodními institucemi skončila i na Blízkém východě. Izrael přijímá jednostranná rozhodnutí, spoléhá na vlastní síly a zajišťuje si bezpečnost za vlastních podmínek. V tomto specifickém a konkrétním případě to nemusí být nutně špatně.

„Mezinárodní společenství“ – OSN, EU, Amnesty International, Červený kříž a další – toho kromě morální, právní a finanční podpory krvežíznivých Islamistických teroristů, kteří stojí proti jediné demokracii na Blízkém východě, mnoho neudělalo. Po 7. říjnu je pochopitelné, že se Izrael rozhodl vzít svůj osud do vlastních rukou. Kromě Izraelských civilistů jsou navíc dalšími hlavními oběťmi hrůzovlády Hamásu a jím vyvolané války samotní Palestinští Arabové. Nakonec se i jim bude lépe dýchat, pokud se Izraeli podaří dosáhnout obtížného vojenského a politického cíle – zničit Hamás.

Opět jsme svědky toho, jak se otáčí krvavé kolo dějin. Není třeba to oslavovat ani se toho obávat, ale je třeba si to uvědomit a každá země a každý národ musí podle toho jednat.

Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.

Zdroj