Alici M. v noci v jejím pokoji vzbudil nepříjemný pocit, že je tam někdo cizí. Otevřela oči a uviděla malou bytost s velkýma šikmýma očima, jak vchází otevřeným oknem. Nemohla se ani pohnout, ani volat o pomoc. Dál si nic nepamatuje, kvůli psychickým problémům však musela krátce na to za odborníkem. V hypnóze vypovídá o únosu do létajícího talíře, o experimentech, které tam s ní mimozemšťané prováděli, o gynekologických zákrocích, které mají za cíl vyšlechtit jakousi novou kosmickou rasu…
Příběh Alice M. je takřka k nerozeznání podobný svědectvím, která po tisících shromažďují amatérští ufologové v mnoha zemích. Na počátku této horečky stojí případ manželů Hillových z roku 1966. Ti se údajně vraceli z výletu k Niagarským vodopádům, když spatřili na silnici podivné světlo, které se záhy proměnilo v klasické UFO. Podivný stroj jejich vůz nějaký čas sledoval, pak oba ztratili vědomí. Později v hypnóze vypověděli, že byli uneseni do UFO, kde na nich jeho posádka prováděla jakési pokusy.
Ufoni týrají a znásilňují
Zdaleka sice nešlo o první svědectví tohoto druhu, dostalo se mu však největší publicity. Vzápětí následovala lavina podobných oznámení. Věrohodnost historky ovšem zpochybňuje to, že Hillovi představovali poněkud nestandardní pár: submisivní Afroameričan Barney podléhal své o mnoho let starší despotické a velmi nepůvabné bělošské manželce, která byla již dříve vděčnou konzumentkou ufologické literatury.
Barney několik let po případu zemřel na žaludeční chorobu, zatímco třetí svědek – pes Delsey – se k případu nikdy jednoznačně nevyjádřil.
Mnohem podivnější případ se stal roku 1975. Tehdy se z práce v lese poblíž Snowflake v Arizoně vrátila skupina dřevorubců bez jednoho svého kolegy jménem Travis Walton. Vysvětlovali to tím, že se setkali s velkým létajícím talířem, který Waltona unesl.
Místní policie se s historkou kupodivu nespokojila a vyšetřovala je pro podezření z vraždy. Ale ani důkladné výslechy a použití detektoru lži však jejich výpovědí neotřáslo.
Případ se ještě zkomplikoval, když se po několika dnech Trawis znovu objevil – na odlehlém místě, bez šatů a s podivnými šrámy po celém těle. Nic si nepamatoval, po uvedení do hypnózy však vylíčil pobyt na palubě kosmické lodi velmi podobný historce Hillových. Také v tomto případě na něm nesympatičtí mimozemšťané prováděli nepříjemná vyšetření a pokusy.
Případ Walton je pozoruhodný tím, že navzdory důkladnému vyšetřování nebyl nikdy uspokojivě vysvětlen. Jisté je jen to, že skupina dřevorubců se opravdu setkala s něčím velmi podivným. Na základě příběhu vznikl film Oheň v oblacích, který se svého času promítal i v našich kinech.
Specifickou podskupinou únosů do UFO jsou svědectví žen. Obvykle to probíhá takto: oběť v noci v jejím pokoji vzbudí nepříjemný pocit, že je tam někdo cizí. Otevře oči a uvidí malou bytost s velkýma šikmýma očima, jak vchází otevřeným oknem. Nemůže se ani pohnout, ani volat o pomoc.
Dál si nic nepamatuje, kvůli psychickým problémům však později navštíví psychologa, kde v hypnóze vypovídá o únosu do létajícího talíře, o experimentech, které tam s ní mimozemšťané prováděli, o gynekologických zákrocích, které mají za cíl vyšlechtit jakousi novou kosmickou rasu. Po nějakém čase se ukáže, že je těhotná – a za čas se opět dostaví mimozemšťané a plod odeberou…
Od médii zpopularizovaného případu manželů Hillových bylo podobných svědectví zaznamenáno tisíce. Vzniklo tak nové odvětví ufologie, protože o únosech do UFO byly od té doby napsány tisíce článků, stovky knih a natočeno několik celovečerních filmů. Slavný seriál Akta X je do značné míry založen právě na teorii únosů.
Na této části ufologie je mimo jiné zajímavé i to, že v mimozemšťanech už nevidí hodné strýčky z povzdálí inkognito dohlížející na zdravý vývoj lidstva, ale jakousi kosmickou obdobu dr. Mengeleho, která si ze zeměkoule udělala pěstírnu laboratorního materiálu…
Někteří ufologové dokonce tvrdí, že v případech jsou namočeny také pozemské vlády, které nad řáděním mimozemšťanů přivírají oči, za což výměnou dostávají technologie umožňující vládnout světu. Na prvním místě si s mimozemskými trpaslíky samozřejmě zavdává zlý strýček Sam.
Příliš živý sen
Příznivci reálnosti kosmických únosů s oblibou zdůrazňují, že Hillovi (a po nich tisíce dalších obětí) detaily pobytu na palubě kosmické lodi líčili až v hypnóze, takže si nemohli vymýšlet. Sama hypnóza ale ještě není zárukou toho, že popisované děje se skutečně staly. Hypnotizované osoby nelíčí realitu, ale to co za ní pokládají – což vůbec není totéž.
Střízlivější badatelé proto poukazují na to, že ve většině případů může mít jev docela prozaické vysvětlení. Živé sny o tom, že člověk je ve své posteli, hrozí mu nebezpečí a on se nemůže ani pohnout, jsou poměrně časté.
V kombinaci s ufologickou horečkou ve sdělovacích prostředcích a labilnější osobností s hysterickými povahovými rysy tak může snadno vzniknou další případ „únosu“. Některá svědectví ale tomuto vysvětlení přece jen odolají.
Někteří odborníci soudí, že za masový výskyt únosů mohou elektromagnetické vlny – někdy i přírodního původu. Příčinou by podle posledních výzkumů mohla být i zvýšená aktivita Slunce.
Vědci z Iowské univerzity (USA) porovnávali údaje o výskytu různých nevysvětlených jevů a halucinací s cykly sluneční činnosti a zjistili výrazný nárůst počtu podivných zpráv právě v letech kdy se naše hvězda nacházela v období maximální aktivity, k němuž dochází každých 11 let. Této statistice odpovídá například také velké množství zpráv o výskytu UFO z přelomu 80. a 90. let (kupodivu se však létající talíře nedostavily během maxima, které vrcholilo roku 2000.
Vědci soudí, že za různými záhadnými jevy na obloze ve skutečnosti stojí mozkové halucinace způsobené hormonem melatoninem vylučovaným hypofýzou. Částice slunečního větru během maxim sluneční činnosti mají prokazatelně vliv na zvýšení výkyvů v magnetickém poli Země a to zase může ovlivnit produkci melatoninu v hypofýze. Tento hormon reguluje cyklus bděosti a spánku a jeho kolísající množství by podle některých neurologů mohlo způsobovat lehké halucinace.
Tomuto závěru odpovídají i výsledky pokusů, při nichž vědci vystavovali pokusné osoby vlivu silného elektromagnetického pole v naprosté tmě a klidu. Při těchto experimentech bylo v blízkosti testovaných osob uzavřených v temné komoře vysíláno elektromagnetické záření různých parametrů. Testovaní lidé měli zdánlivě velmi reálné pocity, které se nápadně podobaly právě tzv. únosům do UFO: viděli různá světla, slyšeli hlasy, zdálo se jim, že jsou přemisťováni prostorem, měli pocit, že v komoře je někdo další atd.
Badatel Albert Budden zabývající se paranormálními jevy proto začal zkoumat oběti únosů z tohoto hlediska. Zjistil, že téměř vždy byl v blízkosti silný zářič, vedení vysokého napětí, radarová stanice, nebo že dotyčný v minulosti utrpěl úraz elektrickým proudem. Věří proto, že jde o důsledek změny elektromagnetických funkcí mozku, či o jakousi „alergii“ na elektrická pole.
Mezi snem a skutečností
Další netradiční pohled na případy únosů do UFO nabízí moderní neurologie. Pokroky v elektronice po druhé světové válce umožnily podívat se na spánek a sny pomocí elektroencefalografu (EEG), přístroje, který dokáže zaznamenávat elektromagnetické aktivity mozku. Díky němu se podařilo objevit spánkovou fázi zvanou REM, která je zásadní nejen pro tvorbu snů, ale zřejmě i pro normální duševní život.
Jak už to u zásadních objevů bývá, je i tento opředen řadou legend a historek. Podle jedné z nich si postgraduální student Eugen Aserinsky všiml, že jeho malý syn v určitých obdobích spánku prudce hýbe očními bulvami. Upozornil na to svého školitele profesora Nathaniela Kleitmana z Chicagské univerzity a dali se do dalšího bádání.
Jev nazvali Rapid Eye Movement (REM – rychlé pohyby očí). Podle jiné historky Kleitman a Aserinski zkoumali EEG spících lidí a povšimli si prudkých změn v určitých fázích spánku. Nejdříve si mysleli, že jde o poruchu přístroje, pak si ale dali jev do souvislosti s pohyby očí.
Dnes víme, že spánek se dělí na dvě základní fáze. Ve fázi REM spíme nejhlouběji – jsme téměř odpojeni od světa, přesto mozek projevuje známky aktivity srovnatelné s velmi náročnou psychickou činností. Pokud jsme probuzeni, je to z intenzivního snu, který si v tu chvíli dokážeme často až nepříjemně živě vybavit. Naštěstí jsou v mozku „obvody“, které ve fázi REM od „procesoru“ odpojí svaly – takže obvykle klidně ležíme i když ve snu zrovna divoce bojujeme s hordou dravých šelem.
Má se za to, že právě poruchy těchto systémů způsobují náměsíčnictví nebo neschopnost odlišit sen od reality. Zde je možná i původ tvrzení o únosech mimozemšťany – stejně jako středověkých zpráv o setkání s anděly a dalšími bájnými bytostmi. Každá éra patrně nabízí snícím své vlastní přízraky pocházející obecného povědomí doby.
I tak ale zůstává velmi malé procento případů, které se dosud nepodařilo uspokojivě vysvětlit – například již zmíněný Trawis Walton. Mohou za nimi být příchozí z hvězd?
Jan A. Novák
