Jaké důsledky by měly navrhované změny mezinárodních zdravotnických předpisů Světové zdravotnické organizace (WHO)? Konkrétněji, jaké by byly pravděpodobné důsledky z hlediska pojetí a praxe totalitarismu?
Abychom to pochopili, musíme se samozřejmě seznámit se způsobem vládnutí, kterému se říká totalitní vláda, ale pochybuji, že většina lidí má dostatečnou představu o plnohodnotném totalitním vládnutí, přestože ho v nedávné době do jisté míry zažili v „pandemických“ podmínkách. Pokud by však byly v květnu přijaty změny navržené WHO, byli by občané světa vystaveni nefalšované totalitě, takže stojí za to prozkoumat všechny důsledky tohoto „anonymního“ způsobu vládnutí zde.
Děje se tak v naději, že pokud by si zástupci lidu – jimiž by měli být – v zákonodárných orgánech po celém světě přečetli tento článek, stejně jako další související se stejným tématem, dvakrát by si rozmysleli, než by podpořili návrh nebo zákon, který by v podstatě udělil WHO právo uzurpovat si suverenitu členských zemí. Nedávný vývoj ve státě Louisiana ve Spojených státech, který se rovná odmítnutí autority WHO, by měl být inspirací pro ostatní státy a země, aby následovaly jejího příkladu. To je způsob, jak porazit lživou „pandemickou smlouvu“ WHO.
Dr. Meryl Nassová na své webové stránce Freedom Research označila pojem „pandemická připravenost“ WHO za „podvod/Trojského koně“, jehož cílem je (mimo jiné) převést miliardy dolarů daňových poplatníků do WHO a dalších průmyslových odvětví, aby se ve jménu „veřejného zdraví“ prosadila cenzura, a co je možná nejdůležitější, aby se suverenita v rozhodování o „veřejném zdraví“ celosvětově přenesla na generálního ředitele WHO (což znamená, že členské země by z právního hlediska ztratily svou suverenitu).
Kromě toho upozorňuje na skutečnost, že WHO hodlá využít myšlenku „jednotného zdraví“ k tomu, aby pod svou „pravomoc“ zahrnula všechny živé bytosti, ekosystémy i klimatické změny; dále získat více patogenů pro širokou distribuci, čímž by se zvýšila možnost pandemií a zároveň by se zamlžil jejich původ, a v případě, že by k takovým pandemiím došlo, by se ospravedlnil vývoj dalších povinných „vakcín“ a nařizování očkovacích pasů (a výluk) po celém světě, čímž by se zvýšila kontrola nad populací. Pokud by její pokus o globální uchopení moci uspěl, WHO by měla pravomoc zavést jakýkoli „lékařský“ program, který by považovala za nezbytný pro „světové zdraví“, bez ohledu na jejich účinnost a vedlejší účinky (včetně smrti).
V předchozím odstavci jsem kurzívou vyznačil slovo „kontrola“ jako klíčový termín. Měl by k němu být přidán výraz „totální“ – tedy „úplná kontrola.“ To je podstata totalitní vlády, a proto by mělo být snadné pochopit, že to, o co WHO (spolu s WEF a OSN) usiluje, je totální či úplná kontrola nad životy všech lidí.
Nikdo neanalyzoval a nerozpracoval totalitarismus z této perspektivy tak důkladně jako Americká filozofka německého původu Hannah Arendtová, jejíž monumentální studie „Původ totalitarismu“ (1951 a v rozšířené podobě 1958) je dodnes autoritativním zdrojem pro pochopení jeho historických projevů. Těmi posledními, na něž se Arendtová zaměřila, jsou nacismus a stalinismus 20. století, ale není těžké vnímat jeho rysy v tom, co prožíváme od roku 2020 – i když by se dalo silně argumentovat, že jeho identifikovatelným počátkem byl rok 2001, kdy byl (v návaznosti na 11. září) přijat Patriot Act, který pravděpodobně položil autoritářské základy pro totalitní vládu, jak ji jasně vnímá Henry Giroux.
Arendtová (str. 274 Harvest, Harcourt, vydání „The Origins of Totalitarianism“, 1976) vyzdvihuje „totální teror“ jako podstatu totalitní vlády a rozvíjí ji následovně:
„Totální teror tím, že tlačí lidi proti sobě, ničí prostor mezi nimi; ve srovnání se stavem uvnitř jeho železného pásu se i poušť tyranie [kterou odlišuje od totalitarismu; B.O.], pokud je ještě jakýmsi prostorem, jeví jako záruka svobody. Totalitní vláda neomezuje pouze svobody nebo nezrušuje základní svobody; ani se jí, alespoň podle našich omezených znalostí, nedaří vymýtit lásku ke svobodě z lidských srdcí. Ničí jediný podstatný předpoklad veškeré svobody, jímž je prostě schopnost pohybu, který nemůže existovat bez prostoru.“
Při čtení této sugestivní charakteristiky totalitarismu v termínech „totálního teroru“ si člověk znovu s hrůzou uvědomí, jak ďábelsky chytří byli pachatelé takzvané „pandemické“ pohotovosti – která ovšem žádnou skutečnou pandemií nebyla, jak nedávno přiznala Německá vláda. Bylo to jen tenké ostří klínu, jak takříkajíc vpašovat „totální teror“ do našich životů prostřednictvím omezení našeho přístupu k volnému pohybu v prostoru. „Lockdown“ je charakteristickým nástrojem pro realizaci omezení volného pohybu.
Na první pohled se nemusí zdát, že jde o stejný nebo podobný případ jako věznění vězňů v koncentračních táborech za nacistické nadvlády, ale psychologické účinky lockdownů se pravděpodobně blíží těm, které zažívali vězni v těchto nechvalně proslulých táborech ve 40. letech 20. století.
Koneckonců, pokud nesmíte opustit svůj dům, s výjimkou návštěvy obchodu, kde si nakoupíte potraviny a další nezbytné věci, než budete spěchat zpět domů – kde povinně dezinfikujete všechny nakoupené předměty (konkrétní připomínka toho, že vydat se do prostoru je „potenciálně smrtelné“) -, imperativ je stejný: „Z tohoto uzavřeného prostoru nesmíte vyjít ven, s výjimkou stanovených podmínek.“ V případě, že se vám podaří dostat se ven, je to pro vás stejný imperativ. Je pochopitelné, že zavedení takto přísných prostorových hranic vyvolává všudypřítomný pocit strachu, který nakonec přeroste v hrůzu.
Není divu, že pseudoautority propagovaly – ne-li „nařizovaly“ – „práci (a studium) z domova“ a nechaly miliony lidí zavřené doma před obrazovkami počítačů (Platónova stěna jeskyně). A zákaz veřejných shromáždění, až na několik ústupků, pokud jde o počty účastníků určitých shromáždění, byl stejně účinný, pokud jde o zesílení teroru.
Většina lidí by se vzhledem k účinnosti kampaně neodvážila překročit tato prostorová omezení, aby v populaci vzbudila strach z údajně smrtelného „nového koronaviru“, a tím ještě více prohloubila „totální teror.“ Záběry pacientů v nemocnicích, kteří jsou připojeni k ventilátorům a někdy se přitažlivě a zoufale dívají do kamery, tento pocit strachu jen prohlubovaly.
S příchodem tolik propagovaných pseudo „vakcín“ proti COVID-19 se další aspekt vyvolávání strachu mezi obyvatelstvem projevil v podobě neúprosné cenzury všech nesouhlasných názorů a stanovisek na jejich „účinnost a bezpečnost“, stejně jako na srovnatelnou účinnost včasné léčby COVID-19 pomocí osvědčených prostředků, jako jsou Hydroxychlorochin a Ivermektin. Jasným cílem bylo zdiskreditovat odpůrce, kteří vznášeli pochybnosti nad oficiální valorizací těchto údajně zázračných léků na tuto nemoc, a izolovat je od hlavního proudu jako „konspirační teoretiky.“
Arendtové vhled do nepostradatelné funkce prostoru pro lidský pohyb vrhá nové znepokojivé světlo i na plány WEF vytvořit po celém světě „patnáctiminutová města.“ Ta byla popsána jako „koncentrační tábory pod širým nebem“, které by se nakonec staly skutečností tím, že by byl zakázán pohyb mimo tyto vymezené oblasti, a to po počátečním období, kdy se tato myšlenka prodávala jako způsob boje proti klimatickým změnám prostřednictvím chůze a jízdy na kole namísto používání automobilů emitujících uhlík. „Znepokojení“ WEF a WHO ohledně změny klimatu jako údajné hrozby pro globální zdraví nabízí další ospravedlnění těchto plánovaných variací na věznice pro chabě maskované uvěznění milionů lidí.
Tím však relevance myšlenek Arendtové o totalitarismu pro současnost nekončí. Stejně důležité jako způsob, jakým pěstuje teror, je její označení osamělosti a izolace jako předpokladů totalitní nadvlády. Izolaci – v politické sféře – popisuje jako „předtotalitní.“ Je typická pro tyranské vlády diktátorů (které jsou pre-totalitní), kde funguje tak, že brání občanům, aby společným jednáním získali určitou moc.
Osamělost je protějškem izolace v sociální sféře; obě nejsou totožné a jedna může být bez druhé. Člověk může být izolován nebo držen stranou od ostatních, aniž by byl osamělý; ten nastupuje teprve tehdy, když se cítí opuštěn všemi ostatními lidmi. Teror, jak Arendtová moudře poznamenává, může „absolutně vládnout“ pouze nad lidmi, kteří byli „izolováni proti sobě navzájem“ (Arendtová 1975, s. 289-290). Je proto logické, že k dosažení triumfu totalitní vlády by ti, kdo prosazují její vznik, vytvořili okolnosti, za nichž by se jednotlivci cítili stále izolovanější a také osamělejší.
Je zbytečné připomínat systematické vštěpování obou těchto podmínek v průběhu „pandemie“ prostřednictvím výše zmíněných opatření, zejména uzavírání budov, omezování společenských kontaktů na všech úrovních a cenzury, která – jak bylo uvedeno výše – měla jasně izolovat nesouhlasící jedince. A ti, kteří byli takto izolováni, byli často – ne-li obvykle – opuštěni svou rodinou a přáteli, což mělo za následek, že je mohla a někdy i následovala samota. Jinými slovy, tyranské zavádění COVID regulací sloužilo (pravděpodobně zamýšlenému) účelu připravit půdu pro totalitní vládu tím, že vytvářelo podmínky pro to, aby izolace a osamělost byly všudypřítomné.
Jak se totalitní vláda liší od tyranie a autoritářství, kde lze ještě rozeznat postavy despoty, respektive nadvládu jakéhosi abstraktního ideálu? Arendtová píše, že (s. 271-272):
„Je-li zákonnost podstatou netyranské vlády a nezákonnost podstatou tyranie, pak je teror podstatou totalitní nadvlády.
„Teror je realizací zákona pohybu; jeho hlavním cílem je umožnit síle přírody nebo dějin, aby se volně proháněla lidstvem, aniž by jí bránila jakákoli spontánní lidská činnost. Jako takový se teror snaží ‚stabilizovat‘ lidi, aby osvobodil síly přírody nebo dějin. Právě toto hnutí vyčleňuje nepřátele lidstva, proti nimž je teror spuštěn, a žádné svobodné jednání opozice ani sympatií nemůže zasahovat do odstranění „objektivního nepřítele“ dějin nebo přírody, třídy nebo rasy. Vina a nevina se stávají nesmyslnými pojmy; „vinný“ je ten, kdo stojí v cestě přírodnímu nebo historickému procesu, který vynesl rozsudek nad „méněcennými rasami“, nad jedinci „neschopnými života“, nad „vymírajícími třídami a dekadentními národy“. Teror tyto rozsudky vykonává a před jeho soudem jsou všichni, jichž se to týká, subjektivně nevinní: zavraždění, protože se ničeho nedopustili proti systému, a vrazi, protože ve skutečnosti nevraždí, ale vykonávají rozsudek smrti vynesený nějakým vyšším soudem. Vládci sami o sobě netvrdí, že jsou spravedliví nebo moudří, ale pouze vykonávají historické nebo přirozené zákony; neuplatňují [pozitivní] zákony, ale vykonávají pohyb v souladu s jeho přirozeným zákonem. Teror je zákonnost, pokud je zákonem pohyb nějaké nadlidské síly, přírody nebo dějin.“
Odkaz na přírodu a dějiny jako nadlidské síly se vztahuje k tomu, co Arendtová (s. 269) považuje za základ přesvědčení nacionálního socialismu, respektive komunismu, že zákony přírody a dějin jsou nezávislé, respektive prvotní síly samy o sobě. Odtud plyne ospravedlnění teroru, který je páchán na těch, kdo se zdánlivě staví do cesty rozvíjení těchto neosobních sil. Při pozorném čtení výše uvedeného úryvku se vykresluje obraz totalitní vlády jako něčeho, co je podmíněno neutralizací lidí jako lidských bytostí ve společnosti jako potenciálních činitelů či účastníků její organizace nebo směru, kterým se vyvíjí. „Vládci“ nejsou vládci v tradičním slova smyslu; jsou tu pouze proto, aby zajistili, že dotyčná nadlidská síla se bude bez překážek rozvíjet tak, jak „má.“
Není třeba být geniální, abychom v Arendtové pronikavé charakteristice totalitní nadvlády – kterou vztahuje k nacismu a stalinismu jako jejím historickým ztělesněním – spatřovali jakousi šablonu, která se vztahuje na rodící se totalitní charakter toho, co se poprvé projevilo v roce 2020 jako iatrokracie pod záminkou globální zdravotní krize – tedy něčeho, co je nám všem dnes dobře známo. Od té doby se objevily další rysy tohoto totalitního hnutí, které se všechny spojují do toho, co lze ideologicky označit jako „transhumanismus.“
I to zapadá do Arendtové popisu totalitarismu – nikoli transhumanistický charakter této nejnovější inkarnace pokusu o spoutání lidstva jako celku nadlidskou mocí, ale její ideologický status. Stejně jako nacistický režim ospravedlňoval své operace odvoláváním se na přírodu (například pod rouškou vychvalované nadřazenosti „árijské rasy“), tak se skupina technokratických globalistů řídících (ne tak docela) „Velký reset“ odvolává na myšlenku přechodu „za hranice lidstva“ k údajnému nadřazenému (nepřirozenému) „druhu“, který by instancoval splynutí lidí a strojů – což, jak se zdá, předjímá i umělec „singularity“ zvaný Stelarc. Zdůraznil jsem „myšlenku“, protože, jak poznamenává Arendtová (s. 279-280):
„Ideologie je doslova tím, co naznačuje její název: je to logika ideje. Jejím předmětem jsou dějiny, na něž je ‚idea‘ aplikována; výsledkem této aplikace není soubor tvrzení o něčem, co je, ale rozvíjení procesu, který se neustále mění. Ideologie zachází s průběhem událostí, jako by se řídil stejným ‚zákonem‘ jako logická expozice její ‚ideje‘.“
Vzhledem k povaze ideologie, která byla vysvětlena výše, by mělo být zřejmé, jak se to týká transhumanistické ideologie neofašistické kabaly: myšlenkou, na níž je založen historický proces, byla údajně vždy jakási transhumanistická teleologie – údajně (dříve skrytým) telosem či cílem celých dějin bylo neustále dosažení stavu překonání pouhého Homo a Gyna sapiens sapiens (dvojnásobně moudrého lidského muže a ženy) a uskutečnění „transhumanismu.“ Je vůbec překvapivé, že o sobě tvrdili, že získali schopnosti podobné bohům?
To dále vysvětluje bezskrupulóznost, s níž transhumanističtí globalisté mohou počítat s fungováním a oslabujícími účinky „totálního teroru“, jak jej identifikovala Arendtová. „Totálním terorem“ se zde rozumí všudypřítomné nebo totalizující účinky například instalace všeobjímajících systémů neosobního, z velké části umělou inteligencí řízeného dohledu a sdělování lidem – přinejmenším zpočátku -, že je to pro jejich vlastní bezpečnost a ochranu. Psychologické důsledky se však rovnají podprahovému vědomí uzavření „volného prostoru“, který je nahrazen pocitem prostorové uzavřenosti a toho, že „není úniku.“
V této souvislosti je třeba se zamyslet nad hrozící možností, že se WHO podaří přimět státy, které dodržují předpisy, aby přijaly navrhované změny svých zdravotních předpisů, a získat tak lepší představu o konkrétních dopadech, které by to mělo.
A ty nejsou přinejmenším pěkné. V kostce to znamená, že tato nikým nevolená organizace by měla pravomoc vyhlašovat výluky a „lékařské (nebo zdravotní) pohotovosti“, stejně jako povinné „očkování“ podle rozmaru generálního ředitele WHO, čímž by se svoboda volného pohybu v prostoru jedním rázem změnila v železnou prostorovou uzavřenost. To by znamenalo „totální teror.“ Vroucně doufám, že se ještě dá něco udělat, aby se této hrozící noční můře zabránilo.
Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.
