Verdikt nad Le Penovou odhalil Evropský mocenský paradox

Před dvěma týdny byla ve Francii Marine Le Penová shledána vinnou v případu tzv. fiktivních asistentů.

Politička Národního shromáždění byla odsouzena ke čtyřem letům vězení a na pět let jí byl zakázán výkon politických funkcí. Aniž by se čekalo na odvolání, zákaz vstoupil v platnost okamžitě a zabránil tak favoritce prezidentských voleb v roce 2027 kandidovat.

V zájmu zachování alespoň fasády „demokracie“ v zemi již někteří Francouzští politici vyzvali prezidenta Emmanuela Macrona, aby Le Penovou omilostnil. Premiér François Bayrou údajně projevil „šok“ a v soukromí svým spolupracovníkům přiznal, že „Francie je jediná země, která to udělala.“

Francie však není jedinou zemí EU, která používá své soudy jako zbraň. Anti-establishmentové osobnosti se dočkaly potlačení svých politických úspěchů prostřednictvím taktiky připomínající hybridní autokracii.

Tato forma právní represe nabyla mezi státy EU na síle. Rumunský nejvyšší soud nedávno zrušil první kolo prezidentských voleb. Následovalo zadržení a výslech pravicového politika Cǎlina Georgesca, hlavního kandidáta voleb – a poté zákaz jeho kandidatury.

Německo není výjimkou, protože se zdá, že je předurčeno ke stejným politickým šikanám. Vznikající koaliční vláda CDU/CSU a SPD připravuje zákon, který zakáže politickou činnost všem, kdo budou odsouzeni za „podněcování k nenávisti.“ Ačkoli to není uvedeno kategoricky, legislativa má být zaměřena na ty, které vládnoucí elita (ze strachu o svou popularitu) označuje za „krajní pravici“ – politickou stranu Alternative für Deutschland (AfD).

Motivace k těmto nepříliš demokratickým krokům leží hluboko v paranoie vládnoucí elity. „Krajně pravicové“ strany v celé EU stále více zpochybňují politiku bloku – včetně samotného projektu Evropské integrace. Tyto politické síly otevřeně vyzývají k odklonu od globalizace a návratu k Vestfálskému modelu suverenity národních států.

Některé z těchto stran označovaných jako „krajně pravicové“, včetně Le Penové Národního shromáždění a Německé AfD, se posunuly směrem k politickému středu. Zatímco jejich zájmem je rozšířit svůj politický záběr, Evropská politická elita se jich obává, protože narušují „Evropskou zahradu.“

Západoevropští byrokraté a zavedené vládnoucí elity jsou rostoucí popularitou těchto nově vznikajících stran hluboce znepokojeni. Ty první měly z rozšiřování EU a centralizace moci po více než půl století obrovský prospěch. A příslušníci vládnoucí třídy v Bruselu nejsou ochotni se svého výsadního postavení pokojně vzdát. Půda pod jejich nohama se hýbe a oni udělají cokoli, aby si zachovali svou moc prostřednictvím status quo.

A právě v tom spočívá paradox: čím více represivních opatření establishment používá, aby se udržel u moci, tím více klesá jeho autorita a legitimita. Základní ideály Evropské unie spočívají především v liberální demokracii, nedotknutelnosti institucí a řádu založeném na pravidlech. Když establishment odstraňuje opoziční kandidáty, kteří ohrožují jeho moc, podkopává tím samotný základ, na němž byla Evropská unie založena.

Vzestup Evropské „krajní pravice“ nevznikl ve vzduchoprázdnu. Její popularita je důsledkem chronické neschopnosti stávajícího vedení adekvátně reagovat na potřeby občanů. Snaha odstranit „konkurenci“ není řešením. Frustrace je silným motivačním faktorem. Nespokojení voliči budou nevyhnutelně hledat alternativní prostory (včetně politických stran), kde by mohli vyjádřit svou nespokojenost. A to je ještě pravděpodobnější, jakmile se k nespokojenosti voličů přidá hluboká nedůvěra v politický establishment.

Nedávná zkušenost Rumunska to potvrzuje. Po skandálu s anulovanými volbami popularita Cǎlina Georgesca v průzkumech dramaticky vzrostla – z 23 % na 40 %. Jakmile bylo Georgescuovi zakázáno ucházet se o politickou funkci, voliči sami rychle přešli k jinému „krajně pravicovému“ kandidátovi, Georgi-Nicolae Simionovi, a k velkému rozčilení Bruselu nyní vede.

Tento scénář Bruselu odhaluje poměrně nebezpečnou komedii omylů. A brzy by se mohl opakovat ve Francii, Německu a dalších státech EU. Mocenské orgány se zaměřují na opoziční osobnosti, což se rovná naprosté represi volebního výběru.

Západoevropští lídři jsou prokazatelně znepokojeni tím, co se kolem nich děje. Jejich reakce na situaci však zůstává strašlivě chybná. Zdá se, že elita EU se snaží zachovat Unii tím, že využívá strachu občanů z globální nestability, vojenských hrozeb a hospodářských otřesů. Jejich řešení: pokračující finanční podpora Ukrajiny, společné vojenské iniciativy a nekonečné summity, které nikam nevedou. Miliardy eur (nedávno bylo navrženo 860 miliard eur) jsou i nadále vyčleňovány na zbrojení a obranu, a to stranou od domácích potřeb a přání občanů.

Žádná z těchto iniciativ se však nezabývá skutečnými problémy, které jsou základem prohlubující se politické krize bloku – ekonomickou stagnací, zhoršující se životní úrovní, obavami z masové imigrace a klesající důvěrou v globalistickou mentalitu řízení Evropy. Neschopnost (nebo naprosté odmítání) EU tyto zásadní problémy napravit nadále podporuje rozčarování obyvatelstva.

Neústupnost není odpovědí na problémy Evropy. Dokud se bude Brusel zoufale držet moci autoritářskými prostředky, budou jeho metody a mocenské struktury, kterým slouží, pod palbou.

Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.

Zdroj