Mnichov II: Evropa opět na rozcestí

Mnichov, Německo: město, kde se kdysi rozhodovalo o dějinách Evropy a kde se možná rozhodne i o její budoucnosti.

V roce 1938 se Britský premiér Neville Chamberlain vydal do Mnichova za Rakouským malířem, který právě napadl Československo. Muž s velkým knírem získal od muže s malým knírem záruky, že invaze a agrese nyní skončí. Zatím tedy nic víc. Chamberlain těmito zárukami hrdě mával, když nastupoval do letadla zpět do Londýna, aby je viděli všichni shromáždění novináři. „Mír v naší době,“ prohlásil.

To sotva.

Místo toho se Evropa během jednoho roku ponořila do dalšího krvavého požáru, který si vyžádal desítky milionů životů a změnil podobu světové politiky. Britské impérium zbankrotovalo a poté bylo zničeno. Německo se rozpadlo. Polovina Evropy pod komunistickým pantoflem a druhá polovina jako řada nástupišť a základen pro Americké vojáky, letadla, rakety a ekonomické zájmy.

Kontinent se změnil, možná nenávratně.

Samozřejmě můžeme diskutovat o tom, zda byl Mnichov skutečným bodem obratu. Válka byla pravděpodobně nevyhnutelná již dlouho před rokem 1938, v neposlední řadě proto, že je zřejmé, jak ukázal historik Sean McMeekin ve své vynikající knize Stalinova válka, že strýček Joe byl pekelně odhodlaný se s Hitlerem utkat – jenže Hitler ho předběhl.

Každopádně toto není místo pro lekci revizionismu druhé světové války.

V pátek přišla řada na viceprezidenta JD Vance, který navštívil Mnichov na Mnichovské bezpečnostní konferenci. Na rozdíl od Chamberlaina Vance nehledal u Evropských politiků záruky dobrého chování. Měl jim předat poselství, jednoduchou a přímou zprávu o stavu jejich vlastního domu a o tom, kdo za něj může.

„Hrozba, které se vůči Evropě obávám nejvíce, není Rusko,“ řekl Vance. „Není to Čína. Není to žádný vnější aktér. To, čeho se obávám, je hrozba zevnitř, ústup Evropy od některých jejích nejzákladnějších hodnot.“

Evropa se rozpadá a je to vaše vina.

Myslím, že už jsem to tu jednou říkal, ale je třeba to zopakovat: lidé nemají rádi, když se jim říká, že se spikli ve vlastním neštěstí, že jsou strůjci svého zániku. A rozhodně nemají rádi, když se jim to říká veřejně. Právě naopak.

Atmosféra v konferenčním sále byla přímo pohřební. Chvílemi se zdálo, že jediné ruce, které se spojují v rytmickém gestu potlesku, jemuž říkáme „tleskání“, jsou ruce Vanceova vlastního doprovodu. Všichni ostatní stáli nehybně a zděšeně. Kamera se zaměřila na Ursulu Von der Leyenovou, předsedkyni Evropské komise: vypadala bezkrevně, dokonce i podle svých upírských měřítek, jako by právě objevila hustý černý vlas ve svém tatarském bifteku nebo mouchu ve svém gazpachu.

Vancův projev je líčen téměř jako válečný akt, jako zásadní zrada Evropy ze strany emisara vůdce – Donalda Trumpa – o němž si všichni myslí, že je ve skutečnosti jen poskokem Kremlu a sám rádoby diktátorem. Oranžový Hitler.

Když se podívám přes podlahu obývacího pokoje, vidím, jak JD vypadá děsivě na titulní straně dnešních Financial Times: „Vance svaluje vinu za těžkou situaci Evropy na ‚hrozbu zevnitř‘: Viceprezident USA vyvolává zuřivost: Demokratické hodnoty zpochybněny: Hrozba Ruska je zlehčována.“ Z titulního článku se dozvídám, že Německý ministr obrany Boris Pistorius označil projev za „nepřijatelný“ a že „vysoce postavený diplomat“ jej označil za „naprosto šílený… a velmi nebezpečný.“

Den před konferencí najel Afghánec v Mnichově do davu lidí, přičemž zranil 39 osob a zabil matku a její dvouleté dítě. Předpokládá se, že muž měl k útoku islámský motiv, který již policii přiznal jako úmyslný.

Myšlenka, že by za toto zvěrstvo a nespočet dalších podobných – Bataclan, Nice, Charlie Hebdo, 7/7… – mohl liberalismus, se zdá být arogantní a samolibé Evropské elitě stále zcela cizí. Takové útoky nemají nic společného s desetiletími liberální politiky, s masovou imigrací, multikulturním kupčením, absurdními novými politicky korektními pravidly vyjadřování a tvrdým potíráním vlastenectví a disentu. Tvrdit něco jiného – no, to je naprosto šílené a velmi nebezpečné!

Vance alespoň nemusí hrát tuto šarádu. Může si říkat, co chce. Je přece Američan.

„Kolikrát ještě musíme utrpět tyto děsivé neúspěchy, než změníme směr a vydáme se s naší společnou civilizací novým směrem?“ Zeptal se.

Ve skutečnosti Vanceovo poselství nebylo poselstvím o rozdělení. Bylo to poselství jednoty. Američané a Evropané trpěli společně pod stejným liberálním globalistickým jařmem. Američané, stejně jako Evropané, viděli, jak jim stejní lidé – odloučená, rozčarovaná politická a ekonomická elita – rozprodávají jejich rodná práva, a to ze stejných důvodů.

Amerika se nyní pod vedením Donalda Trumpa tohoto jha zbavuje a Evropa tak může učinit také.

Amerika k tomu Evropě pomůže, ale nejprve si Evropané musí pomoci sami. Amerika Evropským elitám nepomůže, pokud budou i nadále zrazovat svůj lid a hodnoty – svobodu slova, svobodu svědomí, svobodu bádání -, které definovaly Evropskou civilizaci a učinily ji největší v dějinách.

Vance předvedl mistrovský výkon a desetkrát ospravedlnil důvěru Donalda Trumpa, že se stal jeho parťákem. Vance vypadá, že by se mohl stát nejvýznamnějším viceprezidentem poválečného období. Rozhodně to byl jeden z nejdůslednějších projevů, jaký kdy viceprezident přednesl – a to jsme teprve tři týdny po začátku nového funkčního období prezidenta Trumpa. Vance má čas a prostor k tomu, aby vyrostl a stal se skvělým prezidentským kandidátem, a já jsem si jistý, že se tak stane. Rok 2028 vypadá opravdu velmi slibně.

V projevu zaznělo i několik skutečných překvapení. Pro mě bylo nejpřekvapivější Vanceovo zdůraznění, že Američané a Evropané nejsou „zaměnitelní.“ „Občané našich národů nejsou zaměnitelnými kolečky v globální ekonomice,“ byla jeho přesná slova.

Zdálo se, že nepřímo, ale jen stěží, naráží na Velkou záměnu. Na rozdíl od toho, co by vám ADL mohla chtít namluvit, Velká záměna není antisemitská konspirační teorie. Jak ji formuloval Renaud Camus, Velká záměna je prostě popis demografického faktu – původní obyvatelstvo Západu je ve svých domovinách nahrazováno cizinci – a příčin tohoto jevu.

Velká záměna nemá mnoho společného s nikým konkrétním, s žádnou jednotlivou skupinou, ale spíše s šířením zhoubného myšlení, které Camus nazývá „replace-ism.“ Je to replace-ismus, který nám, a zejména našim vládcům, říká, že lidé jsou zaměnitelní, že jsou to fazole, které lze počítat, přesouvat a vyměňovat, aby se čáry na grafu pohybovaly nahoru a správným směrem. Nejsou, a čím dříve si to uvědomíme, tím dříve se dostaneme z té strašné šlamastyky, ve které jsme se ocitli.

Pozoruhodné, jak jsem řekl. Prostě pozoruhodné.

Když jel JD Vance do Mnichova, nabídl Evropským politikům možnost volby. Buď se postavit na stranu Ameriky, za svobodu a vlastenectví, za věci, které vás učinily velkými, nebo riskovat, že vás vlastní lidé smetou, až se rozhodnou jinak. Je to tak jednoduché.

Vaše volba.

Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.

Zdroj