Minský podvod a plánovaná válka na Donbasu

Existuje historicky možný svět, ve kterém Minská dohoda nikdy nemusela být uzavřena.

V roce 2014 byl pučem podporovaným Spojenými státy odstraněn demokraticky zvolený ukrajinský prezident Viktor Janukovyč se svou východní základnou a nahrazen prezidentem nakloněným Západu, kterého vybraly Spojené státy. V zachyceném telefonátu je slyšet náměstkyni ministra zahraničí pro evropské a euroasijské záležitosti Victorii Nulandovou, jak vybírá Arsenije Jaceňuka jako americkou volbu, která nahradí Janukovyče.

Nová vláda popřela multikulturní Ukrajinu požadovanou Donbasem. Požadovala nacionalistickou monistickou vizi Ukrajiny. Etničtí Rusové z Donbasu by trpěli útoky proti svému jazyku, kultuře, právům, majetku a životům.

Donbas se proti převratu vzbouřil a do května 2014 schválil v referendu vyhlášení určité formy autonomie. Začala občanská válka na Ukrajině.

Nejlepším dostupným řešením násilí v Donbasu byly Minské dohody. Minské dohody zprostředkovaly Francie a Německo, souhlasily s nimi Ukrajina a Rusko a v letech 2014 a 2015 je přijaly USA a OSN. Poskytly Ukrajině možnost udržet si Donbas a Donbasanům možnost míru a správy, kterou si přejí, tím, že mírovou cestou vrátily Donbas Ukrajině a zároveň mu poskytly plnou autonomii.

Možné řešení však existovalo již před minskými dohodami.

Doněcká a Luganská oblast Donbasu se 11. května vyslovily pro suverenitu. Putin je požádal o odklad referenda, a přestože Moskva vůli obyvatel respektovala, výsledky neuznala.

O dva týdny později byl Petro Porošenko zvolen prezidentem a zahájil jednání o mírovém urovnání s vůdci povstalců v Donbasu. Rozhovory byly slibné a do konce následujícího měsíce se podařilo najít recept na mírové udržení Donbasu v rámci Ukrajiny. V této chvíli, 24. června, ruský parlament zrušil oprávnění k použití zahraničních vojsk. Mír byl možný.

Místo toho však, jak uvádí Nikolaj Petro, vláda v Kyjevě rozhodla, že Putinovo rozhodnutí stáhnout vojska dává ukrajinské armádě novou výhodu, a místo pokračování v míru nařídil Porošenko zahájit útoky s cílem získat Donbas zpět vojensky.

Právě tato zrada mírového procesu si vyžádala podpis minských dohod. Porošenko, který tuto bitvu těžce prohrál, byl nucen ustoupit k jednání o mírovém návratu Donbasu.

Teprve po Porošenkově sabotáži mírového procesu se minské dohody staly nejlepším dostupným řešením. I ty by sabotoval. Ale možná mu v tom hodně pomohli.

Minské dohody vyjednali ruský prezident Vladimir Putin, ukrajinský prezident Petro Porošenko, německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident François Hollande. Nedávno každý z Putinových partnerů odhalil, že minská jednání byla záměrným podvodem, který měl Rusko ukolébat příslibem mírového řešení a zároveň získat Ukrajině čas na vybudování ozbrojených sil schopných dosáhnout vojenského řešení. Pokud lze věřit jejich tvrzení, byla zdánlivá mírová jednání zástěrkou pro to, co mělo být po celou dobu vojenským řešením.

Hlavní evropskou mocností v minském procesu byla německá kancléřka Angela Merkelová. Ta však podle časopisu Der Spiegel v rozhovoru z 1. prosince 2022 uvedla, že se domnívá, že „během minských rozhovorů se podařilo získat čas, který Ukrajina potřebovala, aby mohla lépe odrazit ruský útok. Nyní je podle ní silnou, dobře opevněnou zemí. Je si jistá, že tehdy by ji Putinova vojska převálcovala.“ Toto přiznání Merkelová zopakovala 7. prosince v rozhovoru pro Die Zeit. „Minská dohoda z roku 2014 byla pokusem dát Ukrajině čas,“ řekla. Ukrajina „tento čas využila k tomu, aby posílila, jak je dnes vidět. Ukrajina z let 2014/15 není dnešní Ukrajina.“

Tvrzení Merkelové potvrdil její Minský partner. V rozhovoru pro The Kyiv Independent z 28. prosince byl François Hollande dotázán, zda „věří, že jednání v Minsku měla za cíl oddálit ruský postup na Ukrajině.“ Odpověděl: „Ano, Angela Merkelová má v tomto bodě pravdu.“ Poté řekl: „Od roku 2014 Ukrajina posílila své vojenské postavení. Ukrajinská armáda byla skutečně zcela jiná než v roce 2014. Byla lépe vycvičená a vybavená. Je zásluhou minských dohod, že tuto možnost ukrajinské armádě poskytly.“

Bylo věrohodně naznačeno, že Merkelová a Hollande, aby se přizpůsobili přijatému narativu současnosti, se zapojili do orwellovského aktu přepisování narativu minulosti. Jejich výpověď však podporuje druhá osoba, která s Putinem vyjednávala.

Podle Philipa Shorta, který napsal Putinův životopis, Porošenko později řekl, že Minské dohody podepsal, „protože to byl jediný způsob, jak zastavit boje, ale věděl, že nebudou nikdy realizovány“ kvůli nacionalistickým náladám v politickém establishmentu a ve veřejném mínění.

V květnu 2022 však Porošenko překročil rámec tvrzení, že Minské dohody podepsal s vědomím, že k jejich realizaci není politická vůle, a potvrdil tvrzení Merkelové a Hollanda, že podvod na Rusko byl záměrný. Deníku Financial Times řekl, že Ukrajina „vůbec neměla ozbrojené síly“ a že „velkým diplomatickým úspěchem“ Minské dohody bylo, že „jsme udrželi Rusko daleko od našich hranic – ne od našich hranic, ale od války v plném rozsahu.“ Dohoda získala Ukrajině čas na vybudování armády. Porošenko ukrajinským médiím a dalším zpravodajským agenturám řekl: „Dosáhli jsme všeho, co jsme chtěli. Naším cílem bylo především zastavit hrozbu nebo alespoň oddálit válku – zajistit si osm let na obnovení hospodářského růstu a vytvoření silných ozbrojených sil.“

Volodymyr Zelenskyj se nedávno připojil ke svědectví. Přestože byl zvolen na základě platformy, která zahrnovala uzavření míru s Ruskem a podpis dohody Minsk-2, Zelenskyj nyní tvrdí, že je nikdy nehodlal podepsat. Dne 9. února Zelenskyj řekl časopisu Der Spiegel, že dohody považuje za „ústupek“ a že „překvapil“ Merkelovou a Macrona, když jim řekl, že „pokud jde o Minsk jako celek …. Nemůžeme ho takto realizovat.“

Navzdory jeho aktualizovanému tvrzení se zdá, že Zelenskyj to s dodržením svého předvolebního slibu o implementaci Minsku myslel upřímně. Po svém zvolení Zelenskyj novinářům řekl, že „restartuje“ mírové rozhovory se separatisty v Donbasu. Řekl jim, že „budeme pokračovat ve směru Minských [mírových] rozhovorů a směřovat k uzavření příměří.“

1. října 2019 Zelenskyj podepsal Steinmeierovu formuli zprostředkovanou Německem a Francií, která vyzývá k volbám v Donbasu a uznání jeho autonomie. Doma však „čelil okamžité reakci“, a přestože Rusko, Německo a Francie se Steinmeierovou formulí souhlasily, Ukrajina ji nakonec nepřijala.

Odpor proti Zelenského slibu jednat s Ruskem o míru a podepsat Minskou dohodu byl silný a nebezpečný. Dmytro Jaroš, zakladatel krajně nacionalistické polovojenské organizace Pravý sektor, pohrozil, že pokud Zelenskyj splní svůj předvolební slib, „přijde o život. Pověsí ho na nějaký strom . . . Je důležité, aby to pochopil.“

Zelenskyj, vytlačený z cesty diplomacie ultranacionalistickými živly na Ukrajině, změnil svůj předvolební slib a odmítl dohodu realizovat. Jeho cesta od federalisty k nacionalistovi nebyla neobvyklá. Nikolaj Petro cituje ukrajinského ministra dopravy Volodymyra Omelayana, který v roce 2019 řekl, že „každý nový prezident Ukrajiny začíná svou kadenci s přesvědčením, že právě on může vést konstruktivní dialog s Moskvou a že mu byla svěřena role mírotvorce, který bude obchodovat a rozvíjet dobré vztahy … A každý prezident Ukrajiny skončil tak, že se de facto stal nacionalistickým stoupencem Bandery a bojoval proti Ruské federaci.“

A Zelenskyj nebyl jediným členem své vlády, který čelil fyzickému zastrašování. Při prezentaci, na níž Zelenskyj oznamoval vytvoření Národní platformy pro usmíření a jednotu 12. března 2020, byl Zelenského poradce Sergej Sivokho povalen na zem početným gangem z batalionu Azov.

Zelenského tvrzení, že Minsk 2 je ústupek, který nebude realizovat, ačkoli možná neodráží jeho počátky v prezidentské funkci, je však ozvěnou sboru ukrajinských představitelů. Oba prezidenti, Porošenko a Zelenskyj, nejsou jediní, kdo v rámci Ukrajiny dodávají sílu pozdějším tvrzením Merkelové a Hollanda.

V knize Tragédie Ukrajiny Nikolaj Petro říká, že „od samého počátku bylo strategií Ukrajiny zabránit realizaci Minsku-2.“ K výpovědím Porošenka, Merkelové a Hollanda se podle Petra přidává i bývalý ukrajinský ministr zahraničí Pavlo Klimkin, který v rozhlasovém rozhovoru řekl, že „jediným cílem Ukrajiny při podpisu Minsku-2 bylo obnovit ukrajinskou armádu a posílit mezinárodní koalici proti Rusku.“ Klimkin uvedl, že „číst doslova Minské dohody je nemožné.“ A dodává, čímž tento podvod ještě posiluje: „To bylo pochopeno od prvního dne.“

Petro říká, že „minulí i současní ukrajinští vyjednavači, stejně jako šéf štábu prezidenta Zelenského Andrej Jermak v únoru 2021, uvedli totéž.“

Pokud je toto velké přiznání pravdivé, z úst Merkelové a Hollanda, Porošenka a Zelenského a sboru hlasů zevnitř Ukrajiny, pak byly Minské dohody podvodem, který měl uklidnit a uspat Rusko, zatímco Ukrajina budovala svou armádu a Západ svou koalici v přípravě na válku s Ruskem v Donbasu, kterou celou dobu plánoval a zamýšlel.

Prosím, lajkujte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.

Zdroj