Beránek boží, nebo smlouva s ďáblem? 4. díl

Henry Kissinger v 80. letech řekl, že Spojené státy nemají přátele, jen své zájmy. Ve smyslu Vatikánské smlouvy lze tento výrok parafrázovat: „Vatikán nemá přátele, jen své zájmy.”

A pro prosazení svých zájmů má v každém státě své lobisty, agenty a rezidentury. Má svou ozbrojenou složku a také svou tajnou policii. A samozřejmě i své „užitečné idioty.“

Rozdílem v moci je to, že na rozdíl od státních reprezentací, které se mohou měnit se změnou po volbách, je vatikánské zřízení rigidní. Volí se v něm totiž pouze její hlavní představený – papež – a to prakticky na doživotí. Ostatní církevní hodnostáři a reprezentanti jsou jmenováni. Takže si Vatikán jako mocenský útvar udržuje svou strukturu a vliv bez otřesů závislých na volbách. Stačí mu tudíž lobovat a počkat si na vhodný okamžik, aby si prosadil to, co zamýšlí.

Jak došlo k prosazení a přijetí Vatikánské smlouvy?
Konkrétní znění bylo tajně projednávané, mimo zákonodárné sbory. A znění této smlouvy se dostalo ven až poté, co byla podepsána premiérem Fialou a mělo dojít k její ratifikaci.

Ve sněmovně došlo k jejímu schválení hned v prvním čtení, a to v předvánočním čase roku 2024. Její projednávání bylo přitom naplánované až jako poslední bod. V nočních hodinách už tedy téměř nikdo z poslanců nebyl přítomen, až na ty poslance, kteří jsou věřící a kterých je v současných zákonodárných sborech – podle historika Jaroslava Šebka – nejvíce v historii České republiky.

Vatikánská smlouva je typem prezidentské smlouvy. To znamená, že po podpisu prezidentem (a pokud Ústavní soud nevznese námitky) ji nelze do budoucna nijak měnit ze strany českého státu. Je v ní totiž uvedeno, že případné změny se dohadují výhradně na diplomatické úrovni, tedy zcela mimo ústavně právní pořádek České republiky bez možnosti zasahování zákonodárného sboru, kterým je poslanecká sněmovna a senát.

Samozřejmě – je možné ji hypoteticky vypovědět, což se ovšem prakticky neděje. Za pozornost v tomto ohledu stojí, že dodnes není vypovězena podobná smlouva, která byla uzavřena s nacistickým Německem nebo fašistickou Itálií.

Stát už musí respektovat kanonické právo církve
Co ale zcela reálně hrozí (viz příklad ze Slovenska), je skutečnost, že k obecně formulované smlouvě, jako je ta současná s ČR, mohou během let přibývat dodatky, které už nebudou procházet standardním legislativním procesem, kdy se bude katolická církev (případně v budoucnu i jiné církve) dostávat do dalších oblastí civilního života. Jako například duchovní ve věznicích, feldkuráti v ozbrojených složkách nebo učitelé v církevních školách či pečovatelé v církevních ústavech a podobně.

Odkaz na respektování kanonického práva katolické církve, na které se Vatikánská smlouva odvolává, je zásadní. Od této chvíle stát musí s církví vyjednávat a respektovat přitom její kanonické právo. Sekulární stát se tedy podřizuje právu náboženské společnosti.

A podle církevních představitelů se tato práva katolické církve mohou rozšířit na všechny církve. Protože už na Slovensku se tak stalo. Smlouva č. 250/2002 platí pro všechny registrované církve a náboženské společnosti. V budoucnu se tedy můžeme těšit na islámské právo šaría. A stát na základě parity, uznávané katolickou církví, nebude moci znevýhodňovat nějaké náboženství.

Poděkování
Na závěr bych rád poděkoval panu Janu Rozkovi, právníku kanonického práva a emeritnímu církevnímu soudci, za oslovení, za spolupráci na této čtyřdílné analýze, za ochotu otevřít toto velmi závažné téma a přiblížit ho tímto způsobem veřejnosti.

Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.

Zdroj