Beránek boží, nebo smlouva s ďáblem? 3. díl

V minulém díle jsem vám přiblížil velmi reálná rizika, jak by mohla nejen katolická církev úspěšně vymlčet a vyhnout se trestní odpovědnosti za zneužívání dětí.

Dnes bych se chtěl podívat, zda spornými a velmi drahými restitucemi opravdu došlo k odluce církve od státu a zda se v nové Vatikánské smlouvě neskrývají miny, které by mohly torpédovat budoucí státní rozpočty.

Vatikán je stát ve státě, a to i se svou vatikánskou bankou. „Musíme si uvědomit, že církev je nejstarší nadnárodní firma, která dostala miliardové restituce. Její rozpočty jsou astronomické – to znamená, že i jejich právníci jsou velice čilí,” vyjádřil se právník kanonického práva a emeritní církevní soudce Jan Rozek, který se mnou na tomto seriálu spolupracoval.

Díky restitucím, které prosadil Miroslav Kalousek (ex TOP 09), církev dostala 59 miliard korun. Reálně to bylo mnohem více, neboť tam byla inflační doložka, která nominální hodnotu vzhledem k inflaci zvyšovala. V nové Vatikánské smlouvě církev opět žádá, aby mohla zase dostávat dotace v plné výši tak jako ostatní organizace, a to pod záminkou třeba toho, že stát má chránit památky, které jsou ovšem ve výhradním vlastnictví církve.

Daňoví poplatníci a jejich povinnost platit opravy památek
Představme si, že je v České republice čtyři a půl tisíce kostelů a kaplí v církevní správě nebo v církevním majetku, a pokud se církev ve Vatikánské smlouvě zavázala k ochraně tohoto kulturního dědictví, tak může vzniknout církevní run na státní rozpočet na základě dotačních žádostí o podporu s péčí o tyto památky, protože to tak je uvedeno v bodu 2 článku 7.

To znamená, že stát, respektive daňoví poplatníci by měli povinnost platit nebo spolufinancovat opravy a ochranu památek. Lze celkem snadno dovodit, že již proběhlé restituce by mohly být jen kapkou v moři proti tomu, kolik by mohly stát požadavky na tyto opravy. Že to není možné? Kupříkladu ve Francii už je celkem běžné, že stát dokonce kupuje i běžné vybavení kostelů.

A jak by to mohlo být s pracovníky, kteří jsou buď přímo kněžími, nebo učitelé církevních škol či další pastorační pracovníci? Z podepsané Vatikánské smlouvy vyplývá, že stát nebude mít naprosto žádnou pravomoc ovlivnit, kdo a kolik lidí bude označeno za „pracovníky církve”, protože v bodu 3 článku 2 stojí, že katolická církev v ČR vybírá, jmenuje a odvolává své duchovní a další osoby přímo zapojené do pastorační činnosti nezávisle na státních orgánech.

Platy církevních zaměstnanců na vrub státního rozpočtu?
A tak podle bodu 4 článku 8 půjdou jejich platy, vybavení, ubytování a další náklady z veřejných zdrojů, respektive na vrub státního rozpočtu. Tím je přenesena povinnost platit za náklady vlastního personálu z církve na veřejný sektor. Ono to možná vypadá, že takových lidí moc nebude. Ale opak je pravdou. Vznikají církevní školy, církevní koleje (ubytovny) pro žáky a studenty, nově se budou moci etablovat pastorační pracovníci do každé věznice, do armády, policie a podobně.

Podle slov pana Rozka tím, jak ubývá věřících (a tudíž i peněz jejich prostřednictvím), snaží se církev „expandovat” své pracovníky a přenést břímě za jejich platy, vybavení a další náklady právě na organizace, ve kterých by pak tito „pastorační pracovníci” působili. Takže třeba na ministerstvo školství, školy, ministerstvo obrany nebo vnitra.

Pan Rozek to poměrně jasně shrnul: „Problém Vatikánské smlouvy je v postupném navyšování nároků církve a prorůstání státní správy duchovními. Ti mají vysoké postavení i platy. Hlavně jsou u zdroje informací a mnohdy i rozhodnutí. Vzniká tak namísto politické korektnosti náboženská korektnost. Poslanci se obávají moci církve, a když tedy zjistí její zájem v nějakém zákoně, tak se radši zdrží, než aby hlasovali proti ní.”

Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.

Zdroj